Být dcerou herců, není vždy jen procházka růžovou zahradou 2. Kapitola

24. ledna 2010 v 14:55 | M *KiSs* |  Být dcerou herců, není vždy jen procházka růžovou zahradou
Za takovou ani ne půl hodinku sem dám zatím nejnovější díl. Hezké čtení. :D


2. Kapitola

Čím blíž jsem byla dveřím, tím větší jsem měla strach. Třída byla menší, než ta v L.A. Přede mnou stojící dvojice se zastavila ve dveřích a pověsily si kabáty na dlouhou řadu háčků. Udělala bych to stejně, jenže jsem se bála aby mi někdo kabát neukradl. Lidem jako mně se to stát může.

Papír který jsem dostala v kanceláři, jsem podala učiteli. Byl vysoký, již plešatěl. Podle cedulky na katedře, na které bylo napsáno pan Mason. Když mně spatřil, podíval se na mně mírně zamyšleně. Hádala bych že vzpomínal, kde mně vyděl. Asi mu to nedošlo, poslal mně totiž po chvíli abych si sedla k prázdnému stolku vzadu.

Podívala jsem se na seznamu četby, který mi učitel stále přemýšlejíc donesl. Všechny knihy jsem již měla přečtené, nemusela jsem se alespoň nijak moc namáhat. Zbytek hodiny jsem přemýšlela, jak se asi mají mí rodičové. Začalo mi být smutno. Doufám že dostojí svého slibu a přijedou někdy alespoň na týden.

Z přemýšlení mně vytrhlo až zvonění. Chystala jsem se vyjít ze třídy, cestu mi ale zatarasil vytáhlý kluk s mastnými ulízanými vlasy. Přesně takovým se v mé bývalé škole posmívaly.

"Ty jsi Jane Pattinson, ne?" zeptal se mně, i když to už dávno musel vědět.

"Jo," odpověděla jsem mu a usmála se .

"Kde máš další hodinu?" zeptal se.

"Ehm, další mám občanku, s Jeffersonem, budova číslo šest."

"Já jdu do čtyřky, mohl bych ti ukázat cestu… jo a mimochodem jsem Erik."

"To bys byl hodný, já se tady ještě moc nevyznám," řekla jsem vděčným tónem a taky jsem vděčná byla.

Šly jsme kolem jídelny, tak tu cestu bych asi jen tak nenašla. Potom už bylo hledání cesty snadnější. I když nemusel tak mně doprovodil přímo ke dveřím.

"Hodně štěstí," popřál mi. "Možná budeme mít společnou ještě nějakou další hodinu." Poznamenal než odešel.

"Možná ano," zavolala jsem na něj.

Zbytek dopoledne uplynul zhruba podobně. Jen dva učitelé po mně chtěly, abych se představila.

Za chvíli jsem začala některé tváře rozeznávat. Každý se mnou mluvil, byla jsem ráda. Většinou. Zvlášť se mi líbilo že jsem ani nepotřebovala mapu, vždy mně někdo na hodinu dovedl.

Nejvíce jsem si rozuměla s Jessikou. Seděla se mnou jak při trigonometrii tak i při španělštině. Díky ní jsem věděla vše o škole, každém žáku a všech učitelích. Sedla jsem k ní i v jídelně. Seznámila mně s kamarádkami a každou mi důkladně popsala.
Nejvíce jsem si však rozuměla s Angelou. Šly jsme spolu na biologii, kterou jsme obě měly. Moc toho cestou nenapovídala.

Když jsme vstoupily do pracovny biologie, Angela si šla sednout k jednomu laboratornímu stolku s černou deskou, přesně stejnému, na jaký jsem byla zvyklá z L.A. Ona už měla souseda.
Vlastně většina stolků byla už obsazená. Z těch volných mně zaujaly jen dva.

Vybrala jsem si ten který byl blízko okna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama