Lowe 4ever - Prolog + První Kapitola

23. ledna 2010 v 17:23 | M *KiSs* |  Lowe 4ever
Tak tahle povídka má na internetu premiéru. Zatím jsem ji zveřejnila jen tady. Je to můj první pokus o kapitolovku. :D Doudám že vám zalíbí. Za pár dní ji dám i na stmivani.eu
P.S. Tento díl trochu připomíná začátek Twilight. Je to tak schválně. Další už budou jen podle mého.


Prolog:


Až do teď bylo všechno jak má bít. Bydlela jsem se svojí rodinou v slunečném městě jménem Phoenix. Patřila nám krásná vilka. Byly jsme rodina z vyšší vrstvy. Před měsícem se však všechno změnilo. Táty z práce vyhodily. Nikde nenašel novou tak se s mámou rozhodly přestěhovat. Táta za prací máma za klidem. Stěhovaly jsme se do města kde je slunce vidět jen zřídka. Do deštivého městečka zvaného Forks. Teď je přede mnou poslední úkol který jsem si před odjezdem dala. Rozloučit se s pokojem. To už je ovšem za mnou a já teď přemýšlím jenom o tom co bude dál až dojedeme do Forks. Poslední pohled na můj dům a nastupuji do auta.

1. Povědomá tvář
Čtyři hodiny utekly jako šnek a my právě projíždíme kolem vítací cedule. K našemu domu je to ještě dost daleko. Bydlíme na okraji městečka. V domě kde můj táta vyrůstal. To jsem vám vlastně ještě neřekla. Můj táta z Forks pochází. Do Phoenixu odjel kvůli škole. To mně zase vrátilo do reality. Zítra jdu do školy. Ani se tu nestačím porozhlédnout a hned škola. Zajímalo by mně jak to v ní bude vypadat. Určitě bude menší nežli ve Phoenixu to je jasný. Nezbývá mi než doufat že alespoň budou milý. Mezitím jsme už přijely k domu. Prohlídla jsem si dům.

"Tady budu bydlet?" Řekla jsem to jako otázku i když bylo jasné že jo.

Ani mně to ale nepřekvapilo. Když jsem byla malá tak jsem sem jezdívala. Mám zde jen jednoho kámoše. Jmenuje se Jacob Black a bydlí v rezervaci La Push. Doufám že ho brzy uvidím. Alespoň si s někým budu moci popovídat. Hned jak jsem se zase probrala z přemýšlení jsem se šla podívat dovnitř. Nebylo tu moc prostoru. Byla jsem zviklá na větší luxus, ale všeho moc škodí. Pomohla jsem rodičům s kufry a poté šla vybalovat své věci. Můj pokoj je jako jediný s balkónem. Velká postel byla v rohu pokoje a na druhé straně se vedle sebe mačkaly skříň, stůl na počítač a knihovna. Pokoj byl sice menší ale aji tak byl útulný. Otevřela jsem dveře na balkón aby se do pokoje dostalo trochu vzduchu. Poté jsem šla vybalovat. Najednou větve u stromu který byl u mého okna hlasitě zašustěla. Když jsem se k oknu ohlédla uviděla jsem tam chlapce. Když jsem ale mrkla tak tam už nebyl. Chvíli jsem jen tak bez hnutí stála a koukala se na okno, poté jsem si řekla že to byl jen výplod mé fantazie a vybalovala dál. Po dokončení stěhování mých věcí z kufrů do skříně jsem již neměla na nic čas. Bylo již tolik hodin abych šla rovnou k večeři.

"Tak jak se ti ve Forks líbí?" tuhle otázku jsem čekala jen ne tak brzy.

"Tati vím že ti záleží na tom abych se zde cítila dobře, ale já jsem si ještě ani neprošla městečko takže ti na tuhle otázku nemůžu odpovědět. Zeptej se třeba zítra."

"Tak dobře zeptám se zítra". Tím naše konverzace skončila.

Po večeři jsem šla do koupelny a pak spát. Zítra jedu do školy takže musím být čilá jako rybička.

Ráno mně vzbudilo hlasité burácení motoru. Když jsem se koukla z okna uviděla jsem Jacka a jeho tátu myslím že se jmenuje Billy. Přijely nás určitě přivítat. Rychle jsem se oblékla a letěla dolů.

"Ahoj Jacku" zavolala jsem hned ode dveří.

"Čau Bells" tohle osloven jsem nečekala. Bells mi řekla naposledy moje matka Reneé a to když mi bylo deset let.

"Nečekaná návštěva?" věděla jsem že se těšily na náš příjezd.

"Ne jen dovezení zásilky". Normálně se do takovýhle věcí nepletu ale moje intuice zablikala 'ten dárek je určitě pro tebe' křičela na mně. Nemohla jsem se nezeptat.

"A jaký?" čekala jsem co ze sebe vymáčkne.

"No a nechceš se otočit a kouknout se sama?" otočit? No to mně mohla taky napadnout. Když jsem se otočila růstala jsem jen tak koukat s otevřenou pusou. Za mnou stálo auto.

Když jsem začala zase vnímat tak jsem poděkovala a po zjištění kolik je hodin jela do školy.
Najít školu bylo lehké. Našla jsem volné místo a zaparkovala tam svůj náklaďáček. Jako první jsem potřebovala najít kancelář. Když jsem ji našla tak jsem si rychle vzala od té paní vše potřebné a utíkala na první hodinu. Stihla jsem to jen tak tak, dorazila jsem jen dvě minuty před učitelem.

Sedla jsem si na první místo které jsem viděla volné. Bylo vedle nějaké holky. Ta hned spustila. "Ahoj já jsem Jessica, ty jsi Isabella že?".

"Jo, ale přátelé mi říkají jen Bello". Celou hodinu je mluvila. Já ji však poslouchala jen na půl ucha. Víc jsem se soustředila na výklad. O přestávce mně Jessica představila svým kámošům. Angele, Erikovy a Mikovy. Jak jsem zjistila tak mám s nimi také společné hodiny. Hned druhou hodinu jsem měla s Angelou. Zjistila jsem že není taková jako Jessica. Je spíše zamlklá. Třetí hodinu jsem měla s Mikem. Ten mluvil až moc. Další hodinu jsem měla zase s Jessicou. Poté byla přestávka na oběd. Sedla jsem si společně se svými novými kamarády. Najednou jsem viděla vejít přímo bohy. Všichni měly světlou pleť a byly krásní. Musela jsem se tedy Jessiky zeptat.

"Kdo to je?" Jessica se ohlédla.

Chtěla odpovědět, ale Angela ji předběhla. "Cullenovi" řekla.

Jessica pokračovala "To jsou nevlastní děti doktora Cullena, přistěhovaly se sem z Aljašky je to pár let. Moc se tu s nikým nebaví."

"Pořád jsou jen spolu. Jako spolu rozumíš? Ta blondýna to je Rosalie a ten kluk to je Emmett. Jsou jako jeden."

"Takže" pokračovala Jess "Ta malá tmavovláska je Alice a ta je vážně divná. Ona pořád chodí s Jasperem. To je ten kluk co vypadá jako by ho něco bolelo". O něčem se dále bavily. Ovšem já je již nevnímala. Chvíli po nich jsem si všimla že jde ještě někdo. Byl podobný jim ale měl bronzové vlasy rozčepýřené do všech stran a neměl nikoho do dvojice.

"A on?" zeptala jsem se.

Jess se znovu ohlídla a začala mluvit. "To je Edward Cullen. Je naprosto dokonalý jak vidíš. Ale evidentně žádná mu není dost dobrá. Jako by mně na tom záleželo" uchechtla se "ani trochu". On mně viditelně přitahoval.

Ohlídla jsem se Jess to musela vidět protože za chvíli řekla "malou radu. Nemarni s ním čas".

"To ani nemám v plánu". Něco mně pořád přitahovalo tak jsem se musela kouknout. Tolik mi někoho připomíná ale koho?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama