Upírem Proti Své Vůli 10. kapitola

23. ledna 2010 v 16:47 | M *KiSs* |  Upírem Proti Své Vůli
10. Nepřečteš mi myšlenky?


"Mami, škola nabízí zájezd na hory v České Republice." Vybalila jsem na matku, hned ve dveřích.

"To je od školy hezké, Bello" odpověděla mi matka, dívajíc se do obrazovky počítače. Vsadím se, že ani neví o čem mluvím.

"Co říkáš na to, že bych jela taky?" zeptala jsem se trochu jinak.

Mamka se na mně podívala. "A kam?" řekla trochu zmateně.

"Mami, už jsem to říkala na hory," tohle je obvyklé.

"A na jaké?" zeptala se mně ještě trochu zmateněji.

"Na hory které leží v České Republice," už mně to začalo trochu štvát.

"Kolik to stojí?" máma se nechá vždy obměkčit.

"Asi dvacet tisíc," zatvářila jsem se andělsky.

Vytřeštila na mne oči a trochu vyděšeně se mne zeptala. "A na jak dlouho?"

"Dva týdny," pomalu jsem začínala vymýšlet, jak se tam dostat bez jejich svolení a peněz.

"Promluvím si s tátou," rezignovala nakonec. Utíkala jsem nadšeně do pokoje. Otevřela jsem dveře a viděla že okno je otevřené. Nebylo to zase tak moc nepochopitelné. V klidu jsem se otočila k posteli a málem jsem dostala infarkt. Seděl na ní Edward.

"Co tady děláš? Jak ses sem dostal?" zeptala jsem se ho v šoku.

Ukázal na otevřené okno. "Tudy" zasmál se. Mohlo mně to napadnout, i přes ten šok.

"To tě nikdo neučil, že se má chodit dveřmi?" stále jsem měla pocit, že mám infarkt.

"Učil, jenže to jsem nebyl upír," usmál se.

"Řekneš mi proč se s tebou vůbec hádám?" počáteční šok už odezněl.

"To máš vědět ty?" odpověděl mi.

"Pravda," byla to pravda. Proč jsem se ho vůbec ptala.

"Hezký pokoj," pochválil tím mne, já si ho zařizovala.

"Díky, doufám že se ti na mé posteli hezky sedí," rozčilovalo mne jak na ní seděl.

Zasmál se. "Už jsem seděl na pohodlnějších."

Usmála jsem se. "Tak proč s ní neslezeš?"

"Nechce se mi," řekl. Věděla jsem že jen tak nesleze, budu si muset sednout vedle něho. Povzdychla jsem si a šla k němu.

"Jak dlouho tu jsi?" to by mně zajímalo.

"Dejme tomu, že tak dlouho abych slyšel tvůj rozhovor s mámou." Co? Ještěže se máma neptala na kluky. To by toho věděl až moc.

"Kolikrát jsi tu už byl?" zkameněl. Takže už tu vážně byl. "A popravdě."

"Párkrát, ano." Zaúpěla jsem. V poslední době se mi zdá jen o něm a pokud si máma nedělala legraci mluvila jsem ze spaní.

"Na co myslíš?" zeptal se mne.

"Čteš myšlenky tak proč se ptáš?" proč se zeptal?

"Abych řekl pravdu, tobě je číst nedokážu," vytřeštila jsem na něj oči.

"Nemůžeš? Jakto že ne?" proč mi to neřekl dřív. Nemusela bych si v jeho přítomnosti překládat písničky do španělštiny.

"Nevím." Pousmál se. "Na co tedy myslíš?"

"Jak je to možné," usmála jsem se.

"Nechceš se posadit?" zeptal se mně. Teprve teď jsem si uvědomila že stále stojí kousek od něho. Sedla jsem si tedy. Trochu k němu, v jeho blízkosti mi bylo dobře. Měla jsem pocit bezpečí. Sama se sebou jsem se hádala, jestli je dobrý nápad přisunout se k němu ještě blíž. V knize jsem ho měla ráda, teď jsem si pomalu začalo uvědomovat jednu věc. Miluji ho, velmi ho miluji. Jenže nevím jestli i on mně, sebrala jsem všechnu odvahu a položila si hlavu na jeho rameno. Ztuhl, bála jsem se že uhne, zavřela jsem rychle oči. Za chvíli se uvolnil, oddechla jsem si.

"Proč mi tohle děláš?" zašeptal. Neslyšela jsem v tom ani trochu zášti, spíše jako by byl rád. Zvedla jsem hlavu, abych na něj pořádně viděla. Díval se na mně, v očích zamilovaný pohled.

"Promiň," šeptla jsem. Bála jsem se že mne teď odmítne. Sklonila jsem hlavu.

"Neomlouvej se, nemáš za co." Pošeptal mi do ucha. Usmála jsem se.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama