Upírem Proti Své Vůli 13. kapitola

23. ledna 2010 v 16:52 | M *KiSs* |  Upírem Proti Své Vůli
No jo. Za chvíli skončím se staršími díli a začnu přidávat nové.

13. Prosím


Šly jsme mlčky na další hodinu. Ani jedna z nás nechtěla první prolomit ticho. Nakonec jsem se musela obětovat.

"Co ty a Mike?" zeptala jsem se jí.

"Bello, ráno jsem ti to nestihla říct," odmlčela se. "Dal mi kopačky."

"Cože? A proč, Mandy?" zeptala jsem se a nasadila sem tón, který dobře znala. Znamenal, když nechceš nemusíš.

"Miluje někoho jiného," šeptla, sotva slyšitelně. Tedy pro mě.

"A koho?" zeptala jsem se s obavou v hlase.

"Alice," šeptla.

"Alice Cullen?" vykřikla jsem trochu hlasitěji než jsem chtěla.

"Ano," viděla jsem na ní, že od pláče nemá daleko.

"Neboj, ona ho chtít nebude, ale bít tebou modlím se aby na to nepřišel Jasper, to by po škole chodilo deset malých Miků," byl to pokus o vtip, jenže kdyby to Jasper opravdu zjistil, stalo by se to pravdou. A mně bohatě stačil jeden Mike.

"Myslíš, že si se dáme ještě někdy dohromady?" zeptala se mně s nepatrnou nadějí v hlase.

"Myslím že se k tobě ještě sám bude chtít vrátit," odpověděla jsem jí vyrovnaným hlasem. "Promluvím si s Alice," slíbila jsem jí ještě.

"Děkuji, jsi kamarádka," řekla s vděčností v hlase.

"Já vím, hloupá, ale kamarádka," zamumlala jsem.

"Nejsi hloupá," odporovala mi. Jen jsem se usmála. Do třídy jsme dorazily těsně před učitelem. Táhl za sebou video, takže jsem, jak je u mně zvykem, vytáhla papír a začala si kreslit.

"Co ty a Cullen?" zeptala se Mandy, po dvou minutách filmu.

"Co přesně chceš vědět?" zeptala jsem se a doufala že nás Edward neposlouchá.

"Chodíte spolu?" měla už viditelně lepší náladu.

"Nevím," šeptla jsem.

"Ty nevíš?" zeptala se užasle.

"Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela," to byla pravda.
"Ach jo, ty jsi blázen," usmála se. Také jsem se usmála. Žádná z nás již nepromluvila. Když zazvonilo, byla jsem tak zabraná do přemýšlení že jsem při tom zvuku leknutím nadskočila. Sebrala jsem si věci, pomalu, nikam jsem nespěchala. Nebylo mi to nic platné, odešla jsem i tak mezi prvními. Věděla jsem že tak bude čekat a měla jsem pravdu. Stál, kousek od protější stěny, přesně naproti dveří téhle učebny. Usmál se na mně a já mu automaticky úsměv oplatila.

"Chodíme spolu, nebo ne?" zeptal se jakmile jsem k němu přišla.

"Tys poslouchal?" zeptala jsem se ho mírně podrážděně.

"Ono je to zakázané?" zasmál se.

"Ne, ale mělo by," zašeptala jsem. Sklopila jsem oči.

"No tak, prosím, nezlob se," zaprosil. Stále jsem se koukala na podlahu. Opatrně mně chytl za bradu a zvedl mi hlavu. "Prosím," zaprosil znovu, ale já vše vnímala jen okrajově. Zrovna jsem se utápěla v jeho topazových očích. Nemohla jsem odtrhnout zrak, měla jsem pocit jako bych se topila ve vodě a nemohla najít hladinu, pro nadechnutí. Bylo mi to ovšem jedno, klidně bych se utopila, jen abych se mohla na vždy dívat do jeho očí. Místo, aby se odtáhl, jak vždy dělával, přibližoval se blíž. Moje srdce se rozebíhalo na plné obrátky a pomalu jsem zapomínala jak se nadechuje. Stále se přibližoval, jeho dech ovanul mou tvář. Doufala jsem, doufala že se neodtrhne. Naše rty již byly od sebe jen malý kousek.

"Buď v klidu," zašeptal. Neodpovídala jsem, bral to jako souhlas. V tu chvíli se jeho studené, mramorové rty měkce přitiskly na ty moje. Moje ruce se automaticky zvedly a já zapletla své prsty do jeho vlasů. Nevím jak dlouho náš polibek trval, ale za, pro mě hodně krátkou chvíli se odtáhl. Nesouhlasně jsem zamručela. Zasmál se, v očích mu jiskřilo. Viděla jsem v nich city, o kterých které jsem si ještě donedávna mohla nechat jen zdát. Něhu a lásku.

"Měli bychom jít," zašeptal. Kývla jsem. Ruku v ruce jsme zamířily do jídelny. Koupila jsem si vodu a šla si sednout k jejich stolu. Alice, se usmívala. Už se chystala něco říct, ale když se podívala do mého obličeje, přinutilo jí to nic neříct, byla jsem ráda. Za dvacet minut jsme všichni vstaly a šly na hodiny. Tuhle jsem neměla s nikým společnou. Jen s Mandy. Stála jsem před třídou. Nadechla jsem se a vstoupila. Viděla jsem přesně to, co jsem očekávala. Mandy již seděla na místě a vzrušením skoro nadskakovala ze židle. Dala jsem si načas s pohybem. I přes to jsem dorazila k lavici velmi brzy. Výslech začíná.

"Co jste dělali, že jste nebyly většinu času na obědě?" zeptala se mně jen co jsem si dosedla.

"Nic," zamumlala jsem a cítila že se červenám.

"No nepovídej, políbily jste se? Nebo už něco více?" vyzvídala.

"Ne nic takového," zalhala jsem.

"No tak, Bello, políbily jste se?" zkusila to znovu.

"No," zčervenala jsem ještě více.

"Takže ano?" zalapala po dechu.

"Ano," šeptla jsem a doufala že to neslyšela. Opak byl pravdou.

"Ježíšku na křížku, to je něco," vyhrkla když jí to plně došlo.

"Prosím, nikomu to neříkej," zaprosila jsem a doufala že ji přesvědčím.

"Dobře, neřeknu." V očích jí jiskřilo, podle toho jsem dokázala zjistit, že pro sebe si to rozhodně nenechá. Vzdychla jsem.

"Děkuji," poděkovala jsem zbytečně.

"Není zač," prohodila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama