Upírem Proti Své Vůli 9. kapitola

23. ledna 2010 v 16:46 | M *KiSs* |  Upírem Proti Své Vůli
9. Zájezd do zahraničí


Zbytek cesty proběhl v klidu. Edward se na mne sice někdy podíval, ale nic neřekl. Kdybych vám měla popisovat celou sobotu s nedělí, tak bychom tu ještě dlouho byly. Nudila jsem se a tak jsem dělala blbosti které by mně nikdy dříve nenapadly. V neděli večer jsem si po sprše nachystala věci do školy. Pak už jsem jen usnula a mohla jen doufat že se v noci nevzbudím.

Přání se mi splnilo. Spala jsem tvrdě a kdyby mi Mandy nezavolala, asi bych se ani jen tak nevzbudila.

"Prosím" promluvila jsem rozespale do telefonu.

Následovala rychlá odpověď. "Ahoj Bells, to sem já Mandy."

"Co je Mandy" řekla jsem trochu naštvaně.

"No jen. Proč jsi mi včera nezavolala?"

"Promiň, byla jsem u Cullenů," podala jsem ji vysvětlení.

"Aha. Jaký je Edward?" zeptala se mně. Patří do velké skupiny obdivovatelek Edwarda. Dokonce se už i sázejí kdo z nich ho dříve sbalí.

"Srandovní" odpověděla jsem jí, už docela naštvaně.

"No nic, tak ve škole" rozloučila se.

"Ahoj" odpověděla jsem jí a zavěsila. "Ach jo." Jen dojde Mandy do školy, už to budou všichni z té skupiny vědět. S tím nic nenadělám, v lepším případě se jen budou vyptávat. Přestala jsem na to myslet a šla do koupelny, udělat ze sebe člověka. Nevypadala jsem tak hrozně jak jsem si myslela. Měla jsem jen jemné kruhy pod očima a trochu rozčepýřené vlasy. Oči jsem si trochu nalíčila a vlasy vyžehlila. To bylo lehké, teď těžší věc, oblečení. Po prohrabání poloviny skříně jsem našla černý top, černou sukni a vše doplnila tmavě modrou mikinou. Když jsem byla se vším hotová, šla jsem dolů do kuchyně. Nikdo v ní nebyl, rodiče ještě spaly a služebná byla na nákupu. První co jsem uviděla v ledničce jsem snědla, byl to naštěstí jen jogurt. Pak už jen zajít pro klíče od Volva a mohla jsem vyrazit.

Do školy jsem dorazila mezi prvními, dokonce ještě před Mandy. Bylo tu pár studentů které znám od vidění a pak Cullenovi. Vyrazila jsem hned za nimi. Bylo vidět že na mne čekali. No jo, Alice.

"Ahoj" pozdravila jsem je všechny najednou.

"Ahoj" odpověděli mi sborově.

"Co je?" zeptala jsem se jich, když jsem si všimla jak se tváří. Všichni se tvářili jako by nevnímaly. Jen Alice se usmívala.

"Ale nic, měli bychom vyrazit do tělocvičny," odpověděla za všechny Alice.

"Ale já nemám tělocvik" špitla jsem.

"To ani nemusíš, je speciální hodina. Ředitel chce mluvit o škole." Usmála se Alice.

"Aha" na víc jsem se nezmohla. Šla jsem s nimi tedy do tělocvičny. Byly jsme už na místě když to ohlašoval školní rozhlas. Posadily jsme se a čekaly, vedle mne si sedl Edward. Za minutu se do tělocvičny začaly hrnout žáci. Když se všichni posadily, došel ředitel k mikrofonu.

"Milý žáci, jsem rád že jste sem přišly, chtěl bych vám říct pár věcí. Abych příliš dlouho nezdržoval tak přejdu rovnou k věci. Naše škola bude mít za týden výročí, dvě stě let od postavení. Byl bych proto rád kdybyste každý vymyslel něco, co by se dalo udělat na oslavě. Návrhy dávejte paní Smithové, do kanceláře. Byl bych rád kdyby tak nebyly žádné hlouposti, jen zajímavé věci. Jako další věc tu je možnost, jet na celý týden do hor v České Republice. Není tam sice sníh, ale jsme domluveni s tamní školou na zájezdu. Ukázaly by vám jak se u nich učí, poznali byste nové lidi a kraj. Prosím vás, abyste o tom alespoň trochu uvažovali. Čím více uchazečů bude, tím lépe." Pokračoval dále, ale ho nevnímala. Uvažovala jsem o tom zájezdu.

"Bello, je ti něco?" vytrhl mně z přemýšlení zoufalý hlas, patřil Edwardovy.

"Ne, jen jsem přemýšlela" odpověděla jsem mu klidně.

Oddychl si. "Málem jsem měl infarkt," zasmál se.

"To je možné?" zeptala jsem se ho.

"Ne, ale s tebou je možné vše" usmál se znovu.

"Aha" nic jiného jsem neřekla.

"Už to skončilo, měli bychom jít na hodinu" řekl mi a já se začala zvedat. Přitom jsem se rozhlédla. Byly jsme tu sami, ani jeho sourozenci tu nebyly. Jen já a on, trochu jsem se vyděsila. Podívala jsem se na něj, seděl a díval se na mne.

"Jdeš taky?" zeptala jsem se ho. Přikývl a zvedl se. V jeho očích se však zračil smutek. Nevěděla jsem proč byl smutný, a popravdě jsem to ani vědět nechtěla. Společně jsme vyrazily k učebně.

"Pojedete na ten zájezd?" zeptala jsem se ho v polovině cesty.

"Asi ne," odpověděl mi.

"Asi?" a proč ne.

"Záleží to na tom jaké bude počasí. Jestli tam bude slunečně, tak ne."

"Aha" odpověděla jsem jen. Aha, je pro dnešek velmi častě používané slovo.

"Je ti to líto?" zeptal se mně. Neunikl mi ten jeho nadšený tón.
"Nebude sranda" odpověděla jsem mu.

"Aha," neuniklo mi jeho povzdechnutí.

"Bez tebe sranda nebude" řekla jsem mu pro potěšení. Jen se usmál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama