Do not hurt me, Edward

13. února 2010 v 20:25 | M *KiSs* |  Do not hurt me, Edward (Jednorázovka)
Dneska mám nějakou tvůrčí náladu proto sem přidávám ještě jednodílnou povídku. Další na pokračování jsem nechtěla začínat. Je o upírce (ne Bella to není) která opustila Cullenovy a zvláště Edwarda. Po delší době se s nimi zase setkává. Jak to dopadne si přečtěte. Míním napsat ještě volné pokračování. Líbí se vám to?




Prolog:

Začala jsem rychle psát na kousek papíru:

Jednou jsem někomu řekla že bych ráda byla součástí Twilight ságy a když se mi konečně moje přání splnilo radši bych aby se tak nestalo. Miluji tě, ale nemůžu ti ničit vztah. Ty a Bella jste můj nejoblíbenější pár. Nebudu vás od sebe odtrhávat. Nikdy na nikoho z vás nezapomenu. Hlavně ne na tebe, Edwarde. Promiňte, Martina.

Byla jsem ráda že jako upír nemůžu brečet. Kdybych tenhle dar měla, papír by byl celý zmáčený. Vše co jsem tam napsala byla pravda. Tak dlouho jsem to odkládala až jsem stačila ublížit všem. Hlavně Belle. Neměla jsem je nikdy začít hledat. Vše jsem zničila. Vše musí být jako předtím, proto také odcházím. Vzala jsem si kufr a šla ven. Naposledy jsem se ohlédla na ten překrásný dům. Dneska ho vidím naposledy. Už jim nikdy nebudu stát v cestě. Nasedla jsem do svého tmavě stříbrného Ferrari 458 italia. Mého posledního dárku od Edwarda. Alespoň nějakou vzpomínku na něho budu mít. Povzdechla jsem si a vyjela vstříc života bez nich.

O šest roků později:

"Co když je tady potkám?" zeptala jsem se s obavami v hlase Jamieho. Mého nejlepšího upířího kamaráda.

"Nebudou tu," uklidnil mně.

"Jak to můžeš vědět?" zašeptala jsem.

"Věř mi alespoň v tomhle," odpověděl mi a vystoupil z mého auta. Stále mám to stejné, nemám sílu se ho zbavit. Sledovala jsem ho jak jde k mím dveřím aby je otevřel.

"Vystup," nařídil mi. Nemohla jsem neposlechnout. S naštvaným výrazem jsem tedy vystoupila. Namířila jsem si to rovnou do přijímací kanceláře.

"Počkej na mně," zavolal Jamie. Zmírnila jsem krok. Za chvíli mně doběhl.

"Máme všechny hodiny spolu?" zeptala jsem se.

"Ano, jako vždy," uklidnil mně.

"Dobře," oddychla jsem si.

"Uklidni se. I kdyby tady náhodou bydleli, okamžitě se můžeme přestěhovat," řekl.

"Já vím, ale mám strach že to již podruhé nezvládnu, nedokážu odejít," postěžovala jsem si.

"Dokážeš," řekl rozhodně a už se o tom nezmiňoval. Vešli jsme do přijímací kanceláře a já si mohla zatím oddychnout. Neviděla jsem nikoho kdo by byl z jeho rodiny. Naštěstí. Namířila jsem si to rovnou k nenápadné paní. Které nemohlo být více nežli padesát. Na první pohled jste viděli že bude přátelská. Usmála se na nás.

"Vy jste ti sourozenci Masenovy?" zeptala se nás i když to musela vědět.

"Ano, já jsem Martina a tohle je Jamie," představila jsem nás.

"Jistě. Tady máte vše potřebné. Rozvrh, papíry pro učitele a tady i pro rodiče. No stačí jen jeden. Kdo z vás si ho vezme?" podívala se na nás.

"Dejte jej mně," řekla jsem.

"Doufám že se vám zde bude líbit. Každou chvíli by sem měla přijít Renesmee. Ukáže vám školu," řekla a ukázala na židle abychom se posadily. Já ovšem nebyla ničeho schopná. Renesmee? Tak se přeci jmenuje dcera Edwarda a Belly. Možná je to jen shoda jmen. Určitě je to shoda jmen. Uklidňovala jsem se. Posadila sem se a čekala.

"Nejmenuje se náhodou Renesmee dcera Edwarda?" zeptal se Jamie s napětím v hlase. Přikývla jsem.

"To bude dobrý," uklidňoval mně. Shoda jmen, opakovala jsem si stále. Když ovšem vešla do kanceláře dívka s bronzovými, kudrnatými vlasy, navíc ještě s čokoládovými oči, všechno se rozpadlo na prach. 'Jsou tady. Uteč dokud můžeš.' Křičel na mně můj vnitřní hlas. Chtěla jsem ho poslechnout, ale nemohla jsem.

"Kde jsou ti nový?" zeptala se Nessie. Otočila se směrem kterým ukázala ta paní. Usmála se.

"Ahoj, já jsem Renesmee, ale můžete mi říkat Nessie. Jsem vaše průvodkyně po škole. Teď bych vás poprosila, abyste mně následovaly." Jamie i já jsme najednou přikývly. Zase se usmála. Ukázala nám všechny učebny které jsme potřebovaly. Popsala nám všechny zkratky a soustředila jsem se na to co vykládá, takže mi přišlo že skončila moc brzy.

"Kdybyste něco potřebovaly řekněte mi. Ráda vám pomůžu, teď ovšem musím jít na hodinu. Takže zase někdy." Rozloučila se s námi a odešla.

"Jdeš?" zeptal se mně Jamie.

"Jo, kde je máme vlastně teď hodinu?" zeptala jsem se ho.

"Přímo tady," odpověděl mi a zastavil se u dveří na hodinu historie. Třída již byla plná, jediná volná místa byla vzadu. Porozhlédla jsem se po třídě, abych si stihla zapamatovat co nejvíce tváří. Pohledem jsem se zastavila na předposlední lavici, v teď již naší řadě. Seděli tam Edward a Bella.

"No potěš koště," vyhrkl překvapeně Jamie. I on se díval k jejich lavici. Byla na něm jasně vidět naštvanost. Edward vzhlédl a díval se mi do očí. Já mu pohled oplácela. Přes obličej mu přeběhlo několik emocí za sebou. Úžas, nadšení, něžnost a láska? Jak mně může po tom co jsem mu provedla milovat? Všimla jsem si že na mně Jamie mluví. Podívala jsem se na něj.

"Promiň, říkal jsi něco?" zeptala jsem se ho.

"Ano říkal. Chceš odejít? Já bych to pochopil. Stejně ten dům nemáme ještě úplně zaplacený," řekl a já jsem se zamyslela. Došla jsem k názoru že ještě ne. Zavrtěla jsem hlavou. Jen si povzdychl a táhl mně si sednout. Když jsem procházela kolem Belly cítila jsem na sobě pohled. Sedli jsme si a čekali na učitele.

"Tentokrát ho nech na pokoji," zavrčela Bella. Ani jsem neměla v plánu ho dostat zpět. Po škole si zabalím věci a společně s Jamiem odejdeme. Měla jsem štěstí se získáním svého daru. Byla jsem stejně jako Bella štít ale k tomu jsem dokázala i ovládat počasí. Byl to velmi užitečný dar. Zvlášť když se mně ještě pokoušeli nalézt.

"Kolik je?" zeptala jsem se Jamieho.

"Za dvě minuty začne hodina," oznámil mi. Přesně se zvoněním přišel učitel. Jamie mu šel dát i za mně papíry k podepsání a jen se vrátil na místo už začala oficiálně hodina. Jen okrajově jsem vnímala co učitel hovoří. Přemýšlela jsem o únikovém plánu. Tak jsem se do něj zabrala že jsem si ani nevšimla že zvonilo. Nebýt Jamieho seděla bych tam do konce vyučovacího dne. Mlčky jsme šly na další hodinu. Celý den uběhl až moc rychle, zvláště proto že jsem každou hodinu strávila vylepšováním plánu. Oběda jsme se neúčastnily. Celou tu dobu jsme seděli venku na lavičce a povídaly si. Poté jsme měli biologii. V té jsem si ač nerada musela sednout na místo vedle Edwarda. Zajímalo by mně kde nechal Bellu. Bojovala jsem s nutkáním podívat se na něj. Ovládla jsem se místo toho jsem si vytrhla papír ze sešitu a začala si na něj malovat. Normální člověk by tohle dělal bezmyšlenkovitě, ale u upíra to nešlo. Tedy myslím. Z předstíraného bezmyšlenkového čmárání se mi vyklubal portrét Edwarda. Bála jsem se jeho reakce, ale naštěstí jsem se jí nedočkala. Právě v té chvíli zazvonilo. Rychle jsem se sbalila a s Jamiem v patách utíkala na další hodinu. Byl tělocvik. Pozdě jsem si uvědomila že portrét jsem nechala ležet v učebně. Vracet jsem se pro něj nemínila. Povzdychla jsem si a zmírnila krok.

"Musíme jít na tělocvik?" zeptala jsem se Jamieho.

"Nemusíme pokud nechceš." Odpověděl mi.

"Já nepůjdu, ale ty ano. Ať to není moc nápadné. Nějak mně omluv. Uvidíme se doma ahoj," rozloučila jsem se a běžela k autu. Šlápla jsem na plyn a uháněla domů. Za mnou se zčistajasna objevilo stříbrné Volvo. Panebože. Proč já, nemůžu v klidu ani zmizet z jejich životů. Zabrzdila jsem a vystoupila z auta.

"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se Edwarda který po mém vzoru vystoupil z Volva.

"Proč si odešla?" zeptal se mně s výčitkami.

"Musela jsem. Byla jsem na obtíž," odpověděla jsem mu.

"Nikdy jsi nebyla na obtíž a ty to víš," zašeptal a udělal dva kroky ke mně.

"Zničila jsem ti vztah Edwarde," zašeptala jsem. "Zničila jsem tvou lásku k Belle."

"Nikdy jsem nepoznal pravou lásku dokud jsi nepřišla," odpověděl mi.

"Promiň. Promiň mi že jsem odešla," vrhla jsem se mu kolem krku.

"Jen to prosím už nedělej," šeptl.

"Už to neudělám. Nikdy," zašeptala jsem a vyhledala si jeho rty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama