Happy life? Maybe, sometimes in the future - Prolog

26. února 2010 v 15:03 | M *KiSs* |  Happy life? Maybe, sometimes in the future
První díl mé nové povídky Happy life? Maybe, sometimes in the future. Doufám že se vám bude líbit a naptíšete nějaký ten koment.

Prolog:

Edward Anthony Masen a Isabella Marie Swan byly pro sebe stvořeni. Již od doby kdy se oba naučily batolit byly nerozluční. Čím byly větší, tím se i jejich vztah prohluboval. V sedmnácti letech již byly blízko věčnému společnému životu. Stalo se ovšem něco co je mělo navždy rozdělit. Chicago bylo vydáno napospas smrtelné nemoci, španělské chřipce. Hodně lidí ji podlehlo. Mezi nimi i Edward. Isabella tak přišla o lásku života a byla si vědoma jedné věci. Již nikdy nikoho takového nenajde, spřízněná duše je jen jedna. Zamkla se do svého pokoje a nikomu nedovolila vejít. Dva měsíce tam byla zamčená. Stále plakala, nemohla přestat a ani nechtěla. Pokaždé když zavřela oči, viděla jeho tvář. Tvář jejího anděla. Rozhodla se vzít si život a i když věděla že toho možná bude litovat, nemohla to nezkusit. Napsala dopis na rozloučenou a skočila z okna. Její pokoj byl v nejvyšším patře velkého domu. Spadla ale neumřela. Ležela bez hnutí na zemi. Plakala, jako ještě nikdy. Chtěla umřít, ale nepodařilo se jí to. Měla však další naději. Viděla jak první vločky sněhu dopadají na zem vedle ní. Doufala že než jí někdo stačí najít umrzne. Její přání umřít ovšem nemělo být vyslyšeno. Cítila jak ji studené ruce zvedly a někam s ní běžely . Neměla sílu aby se spínala, nechala se proto odvézt. Smrt jí již otevírala dřevěná dvířka a Isabella k nim pomalu přicházela. Měla je již nadosah, ale najednou jí ožehl oheň. Křičela aby ho kdokoli uhasil, ale nebylo jí to nic platné. Nikdo jí nepomohl. Tři dny s ohněm zápolila. Křičela a doufala že to skončí. Chtěla umřít, to bylo její jediné přání.

"Za chvíli to přestane," uklidňoval jí každou chvíli sametový hlas. Isabella mu věřila. Čekala, každou chvíli zařvala bolestí. Modlila se ovšem bez úspěchu. Konec nepřicházel. Najednou začala bolest ustupovat jen na jedno místo. Na srdce. Ještě vydalo poslední tři zabušení a pak utichlo. Isabella ovšem neumřela. Překvapeně otevřela oči a hlasitě vydechla. Viděla každý kousek tmavé místnosti. Dokázala vše popsat do nejmenšího detailu. Pohled jí zastavil na chlapci který se ostražitě díval jejím směrem. Byl opravdu krásný, ovšem Edwardovy se ani trochu svou krásou rovnat nemohl. Isabella byla tak zaujatá že si ani nevzpomněla co byl její záměr. Že chtěla umřít.

"Já jsem Isabella," představila se mladíkovy.

"Jsem Jasper," zašeptal chlapec.

"Krásné jméno, kdy ses narodil Jaspere?" zeptala se Isabella.

"Narodil jsem se v roce 1843," odpověděl jí. Isabella zalapala po dechu.

"Jak je to možné, vypadáš stále mladě?" zeptala se ohromeně.

"Jsem upír, tak jako teď i ty," zašeptal.

"Já a upír, vždyť neexistují," řekla ohromeně a snažila se to vstřebat.

"Ale ano, jsme skuteční. Já i jsme toho živým důkazem," usmál se.

"Ty si neděláš srandu?" zeptala se stále ohromeně Isabella. Zavrtěl hlavou.

"Dej mi chvíli," zašeptala Isabella.

"Dobře Bello," odpověděl jí Jasper a odkráčel z místnosti.

Zůstala bez hnutí stát uprostřed místnosti a dívala se na zavřené dveře. V hlavě měla hromady otázek, ovšem jen stěží je dokázala zodpovědět. Již věděla že Jasper nelhal. Opravdu byla upír, ale ti musejí pít lidskou krev. Jen samotná představa se jí hnusila. Není přeci taková zrůda, aby pozabíjela bez záchvěvu viny celou vesnici. To nechtěla, snažila se přijít na jinou možnost obživy a nápad byl na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama