Upírem Proti Své Vůli 17. kapitola

5. února 2010 v 22:15 | M *KiSs* |  Upírem Proti Své Vůli
Tak po delší době přidávám nový díl. Psala jsem ho narychlo. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. xD Hezké a příjemné čtení.




17. Klid a mír


Probudila jsem se s naštvanou náladou a nijak mně k jejímu zlepšení nepomohlo ani vzpomenutí si na minulou noc.

"Doufám že pak spáchal sebevraždu," zavrčela jsem.

"Ne. Je venku, chce se ti omluvit," odpověděl mi Edward. "Jak ti je?"

"Bylo lépe," zavrčela jsem znovu. "Nemohla bychom dneska vynechat školu?" zaprosila jsem.

Chvíli se rozmýšlel než odpověděl. "Co chceš dělat?"

"No, co tak návštěva vašeho domu?" navrhla jsem.

"Myslím že tě rádi uvidí," usmál se.

"Jdu se obléct,"
vyhrkla jsem a pospíchala k šatně. Vzala jsem první věci které mi přišly pod ruku. Černé triko, úzké džíny a boty obě stejné barvy. Vystřelila jsem z šatny a běžela rovnou do koupelny. Nevypadala jsem tak hrozně jak jsem si myslela. Až na červené oči a rozcuchané vlasy jsem vypadala normálně. Rozčesala jsem si narychlo vrabčí hnízdo na vlasech a utíkala zpátky do pokoje.

"Jsem připravená, můžeme vyrazit," oznámila sem.

"Počkám na tebe před domem," řekl mi a zmizel. Opatrně jsem vyšla z pokoje a bez zbytečného hluku se dostala do kuchyně. Tam jsem byla odhalena, máma už vstala.

"Kam jdeš tak brzy?" zeptala se mně zvědavě.

"Ven. Jak dlouho už jsi vzhůru?" zašeptala jsem nervózně.

"Půl hodiny," odpověděla mi.

"Špatné spaní?" zeptala sem se.

"Nervozita. Zítra pojedu do Forks. Dlouho už jsem neviděla Williama a Miu. Snad budou rádi."

"Proč by nebyly?" zeptala jsem se.

"Truchlí. Jsou blízcí přátelé rodiny Swanových."

"Aha, musela to pro ně být velká rána."

"To byla. Doufám že se alespoň půjdeš do školy" změnila téma.

"No já vlastně jsem si říkala že bych dneska nemusela," řekla jsem pravdu.

"Ale v pondělí půjdeš," řekla.

"Takže mně za dnešek omluvíš?" zeptala jsem se nevěřícně.

"Ano, ale běž než si to rozmyslím," řekla vážným tónem.

"Díky mami," dala jsem jí pusu. Pak už sem raději utekla. Zastavila jsem se v garáži. Rychle sem nastartovala auto a vyjela. Na chvíli jsem zahlédla hnědý záblesk. Jacob. Zašklebila jsem se a trochu přidala plyn. Před bránou sem se zastavila a otevřela dveře spolujezdce. Edward na něm v mžiku seděl.

"Připrav se. Všichni zůstaly doma." Řekl.

"Dobře, zkusím se na to psychicky připravit." Šeptla jsem.

"Mám pro tebe překvapení." Usmál se.

"Alice mi to řekla," odpověděla jsem.

"Co všechno?" zeptal se mně.

"Neřekla o co se jedná, jen že pro mě nějaké máš."

"Má štěstí," zavrčel.

"Kudy se k vám jede?" zeptala jsem se ho. Zbytek cesty jsme povětšinou nemluvily. Dřív nežli jsem uznala za vhodné jsme se ocitly před jeho domem. Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem nervózní.

"Neboj, přeci u nás nejsi poprvé," uklidňoval mně.

"Jsem tu poprvé jako tvoje přítelkyně," špitla jsem.

"To je pravda, ale to nic nemění. Víš že nemáš důvod bát se."

"Já se nebojím. Jen jsem nervózní," zaprotestovala jsem.

"Dobře, jdeme nebo sem příjde Emmett a klidně vytrhne i dveře aby tě odsud dostal." Řekl mi s klidem.

Vyděsila jsem se. "Tak jdeme." Zasmál se. Rychle jsem vystoupila a šla k domu. Přistihla jsem se při zadržování dechu. Nádech, výdech, nádech, výdech. Připomínala jsem si. Venku panoval mírumilovný klid, občas se sic z lesa ozval nějaký zvuk, ale jinak bylo ticho. Nevím proč, ale uklidňovalo mně to. Uvědomila sem si že stojím na místě. Byla jsem jako omámená. Nevím proč, ale usmála jsem se.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama