Happy life? Maybe, sometimes in the future - 3. kapitola

1. března 2010 v 12:36 | M *KiSs* |  Happy life? Maybe, sometimes in the future
Po dlouhé době jednoho dne se zde zase zjevuji a přináším další díl povídky Happy life? Maybe, sometimes in the future. Baví mně tohle psát proto je tu zase další díl. Téhle povídky se nazbavíte. Jinak UPSV bych mohla někdy teďka napsat. Mám nápad, ale taky ho nějak napsat. xD Tak krásné čtení a prosím o kritiku. xD


3. Bez něj nejdu

Upíří rychlostí jsem k němu doběhla a zvedla jej ze země. Jasper nic nenamítal, ale přesně jak jsem čekala byl připravený zasáhnout kdybych se znovu přestala ovládat. Sám zadržoval dech. Tělo v mích náručích se zvedalo v křečích. Čím víc vykřikoval tím rychleji jsem běžela. Byla jsem již před chaloupkou a bez váhání vtrhla dovnitř. Položila jsem jej na postel která zde zůstala po bývalém majiteli. Používala jsem ji pro přemýšlení. Donesla jsem vodu a začala z něj smívat krev. Jasper mi podal své staré oblečení a já do něj chlapce oblékla. Při každém jeho výkřiku jsem sebou zničeně trhla. Věděla jsem přesně co právě prožívá. Mé vzpomínky na přeměnu byly tak ostré a navždy budou. Byla jsem tak sobecká když jsem jej chtěla přeměnit. Jistě mohl by umřít, ale vždyť to také mněl. Každý člověk někdy umře. Je to normální. Tak proč jsem ho nemohla nechat napospas osudu? Ano, mohla za to ta podoba. Nemohla jsem nechat někoho jemu tak podobnému umřít. Nemohla jsem. Navždy bych si to vyčítala. Opatrně jsem se nadechla a strnula. Cítila jsem zde pach cizích upírů. Rychle jsem vstala a nahrbila se do obrané pozice. Pomalu jsem postupovala ke dveřím. Otevřela jsem je a vyděsila se. Přede mnou stály upíři oděni v černých pláštích, které sahaly až na zem. Věděla jsem přesně kdo jsou. Byla to garda Volturiových. Věděla jsem že chodívaly zabíjet upíry kteří se dopustily porušením zákonu, ale já jsem tedy pokud si dobře pamatuji neporušila žádný zákon.

Zavrčela jsem. "Co chcete?" zasyčela jsem.

"Tebe," ozval se vysoký, řezavý hlas.

"Já nic neprovedla," křikla jsem.

"My víme, proto tu nejsme. Proč se s tebou vůbec vybavujeme. Pojď s námi," poručil mi jiný hlas. Zavrtěla jsem hlavou.

"Dobře tedy. Jane, postarej se o ni," křikl ten hlas. Lekla jsem se. Věděla jsem přesně co mně teď čeká. Připravovala jsem se na bolest. Nepřicházela.

"Nejde to," zasyčel hlas který jsem slyšela poprvé. Konečně jsem jej dokázala zařadit. Patřil Jane. Nejde to? Proč, vždyť já žádnou schopnost nemám a tohle bych dokázala jen s obranou. Nebo jsem se spletla a schopnost přecijen mám?

"Felixi," šeptla naštvaně Jane a já se ocitla v medvědím objetí. Začala jsem se bránit. K ničemu to nevedlo. Kde je sakra Jasper když ho upír potřebuje. Panebože, Jasper.

"Kde je Jasper?" zeptala jsem se jich vystrašeně.

"V bezpečí na místě z kterého jej pustíme až s námi odejdeš," ozval se hlas jehož majitele jsem stále neznala, ale mněla jsem již podezření. Mohl to být Demetri a jistě i byl.

"Půjdu," vzdala jsem se. "Ale jen pod dvěmi podmínkami."

"Pod jakými podmínkami?" zeptal se Demetri.

"Zaprvé. Jasperovy neublížíte. Zadruhé. Vezmu si sebou jednu osobu," usmála jsem se.

"Jakou osobu?" zeptal se Demitri naštvaně.

"Chlapce který právě prochází přeměnou," zašeptala jsem.

"Půjdeš bez něj," přikázala mi Jane.

"Ne. Nepůjdu," stála jsem si za svým.

"Další strážný by se nám mohl hodit," vzdal se Demetri.

"Děkuji," zašeptala jsem.

"Kde je?" zeptala se Jane naštvaně.

"V chaloupce," zašeptala jsem.

"Felixi, dojdi pro něj," nařídil Demetri upírovy svírajícímu stále mé ruce. Pustil mně a šel do chaloupky. Za chvíli z ní vyšel a v náručí držel chlapce.

"Jdeme," nařídila Jane a vydala se s námi za zády pryč. Doufala jsem že dostojí slova a Jaspera nechají naživu.

Již druhý den jsem byla na cestě. Nudila jsem se. Někdy mně napadl nějaký vtípek a pronesla jsem jej. Většina z nich směřovala na Jane. Bavilo mně se dívat jak je naštvaná. Nikde nechtěly zastavit, ale přecijen jednou musely. Byl třetí den přeměny a tudíž i poslední. Ubytovaly jsme se v malém hotýlku a čekaly až proměna skončí. Za půl hodiny to všechny až na mně přestalo bavit proto odešly dolů. Slíbila jsem jim že neuteču. Jane mi nevěřila, ale nakonec taky odešla. Trpělivě jsem čekala až jeho proměna skončí. Už zbývalo jen v odhadu pět vteřin. Poslední dvě bouchnutí a poté bylo už jen ticho. Stoupla jsem si nad něj a čekala kdy otevře oči. Když tak udělal ohromeně vydechl.

"Ty ses mi nezdála?" zeptal se.

Usmála jsem se. "Ne. Nezdála jsem se ti."

"Takže jsem umřel? Andělé se lidem zjevují až když jsou mrtví," šeptal. Mněl uklidňující hlas.

"Nejsem anděl a ty nejsi mrtví. Teoreticky," zasmála jsem se. Nechápavě se na mně podíval.

Povzdychla jsem si. "Vysvětlím ti to."

"Jak se jmenuješ?" zeptal se mně.

"Isabella a ty?" zašeptala jsem otázku na kterou jsem chtěla tak dlouho znát odpověď.

"Alan," šeptl. "A teď vyprávěj," poprosil mně. Usmála jsem se.

"Tak dobře," souhlasila jsem a začala mu vše vysvětlovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama