Happy life? Maybe, sometimes in the future - 5. kapitola

21. května 2010 v 15:49 | MaiQa |  Happy life? Maybe, sometimes in the future
Po dloué době jsem taky napsala další díl Happy life?... Posunula jsem se v ději hodně dopředu. Přesněji do roku 1949


5. 1949


"Zdravím tě Isabello, jak dopadla mise?" zeptal se mě Aro nadšeně. Musel se i po těch letech stále bát, že bych odešla.
"Byla splněna," opověděla jsem prostě.
"Výborně. Děkuji," usmál se.
"Mohla bych mít jednu prosbu," zašeptala jsem.
"Jakou?" zeptal se udiveně.
"Nemohla bych navštívit, Jaspera? Chtěla, bych ho jen vidět, nezdržím se s ním dlouho. Chci ho najít a ubezpečit se, že je naživu," udělala jsem na něj psí oči.
"Ale vrať se. Máš tři měsíce na najití ho a vrácení se sem," řekl. Uklonila jsem se a utíkala do pokoje. Potřebuji náhradní oblečení. Vpadla jsem dovnitř a málem vyskočila z kůže.
"Alane, co tu děláš? Máš ode mě přeci přísný zákaz, lézt sem když jsem na misi," zavrčela jsem.
"Promiň, slyšel jsem že si se vrátila, tak jsem tě přišel přivítat," usmál se omluvně.
"To jsi hodný, ale já zase pojedu pryč. Takže ahoj," dotlačila jsem ho na chodbu a zavřela dveře. Pro jistotu jsem i zamrkla. Nachystala jsem si náhradní oblečení, doklady a hlavně hodně peněz. Ty budu potřeba. Pak jsem odemkla a vyšla ven.
"Na jak dlouho jedeš? A kam vůbec?" zeptal se Alan hned jakmile jsem otevřela dveře.
"Jedu hledat Jaspera a mám na najití a návrat tři měsíce," odpověděla jsem mu a rychle šla k východu. Pořád šel vedle mě.
"Proč ty můžeš chodit na mise a já ne?" zeptal se naštvaně.
"Už jsem ti to říkala. Já mám dar který jim pomáhá a ty žádný nemáš. A navíc se tady nenudíš," mrkla jsem na něj.
"Já bych raději byl na misi než pořád s Jane, ale má to vše i své plusy," usmál se.
"Prosím ušetři mě těchhle řečí," zavrčela jsem naštvaně. Věděl jak mě to štvalo. Přišla jsem skoro o všechny co jsem měla ráda. O Edwarda, Jaspera a hlavně o možnost volně žít. Jediný Alan mi zůstal. Měla jsem ho ráda, byl pro mě jako bratr a i když se zezačátku snažil o to aby byl i něčím víc, nepovedlo se mu to. Teď jsem i já pro něj byla jako sestra, měl Jane. Tu miloval. Jane byla další důvod, proč pořád chodím na mise. Stále se mi snažila dohodit Aleca. Asi se bojí abych ji Alana náhodou nepřebrala. A rozhodně jsem zde přišla na to že první dojem klame. Po prvním setkání jsem Jane zrovna v lásce neměla. Zato jsem si hodně rozuměla s Demetrim. Pak jsem ovšem změnila názor. Jane je hodná, jen vám musí začít věřit. S Demetrim jsem se ovšem bavit nepřestala. Chodívala jsem s ním na všechny mise.
Ani nevím kdy, ale když se zase vrátila do reality Alan už byl pryč.
"Bello, počkej," zavolal Demetri. Zastavila jsem se a zaraženě se koukla za sebe. V té chvíli se u mě objevil i s malým kufříkem.
"Ty někam jedeš?" zeptala jsem se ho.
"Aro, mi řekl ať jedu s tebou. Tak tedy jedu. Nevadí ti to?" zeptal se s obavou v hlase.
"Ne a i kdyby mi to vadilo. Nemůžu odporovat nařízení, Ara," povzdychla jsem si. Trochu mi to vadilo, ale zase ne tak moc. Mohla jsem dostat na 'hlídání' někoho horšího.
"Tak jdeme," řekla jsem a vyšla s Demetrim za sebou ven. Prošli jsme tmavými ulicemi na konec města a vešli do garáže, ve které byly jen auta pro gardu.
"Tak které?" zeptal se Demetri.
"Mé nejoblíbenější," řekla jsem a šla rovnou k Fordu Club Coupe. (1947)
"No dobře, ale řídím já," vyhrkl a než jsem si to pořádně stačila uvědomit, seděl v autě. Zavrčela sem na něj, hodila kufry dozadu a sedla si vedle něj.
"Ve státech řídím já," řekla jsem rozhodně. Neodporoval. Vyjeli jsme z garáže a konečně se trochu rychleji, začali přesouvat k nejbližšímu přístavu. Po opravdu dlouhé době jsme tam dojeli a nastoupily na první volnou loď. Směr Amerika. Celou dobu jsme byly zavřeni v pokoji a nikam nechodily. Přes den stále svítilo slunce, v noci jsme nechtěli být moc nápadní.
"Konečně pevnina," vydechla jsem zbožně. Potřebovala jsem rychle zajít na lov, moje oči již byly černé jako noc.
"Potřebuji si zalovit, mohl by jsi prosím, v nějakém blízkém hotelu, zamluvit dva pokoje?" zeptala jsem se. Chtěla jsem být na lovu sama a ne, se společností.
"Dobře. Vrať se brzo," řekl a s kufry v rukou se vydal hledat nějaký ten hotel. Chvíli jsem se potloukala po městě, pak jsem začala hledat nejbližší les. Po dvou hodinách jsem konečně vyšla z města a přede mnou se rozprostřel tmavý les. Nadechla jsem, abych přišla na to, jestli nikdo v okolí není a když jsem se ujistila, rozeběhla jsem se upíří rychlostí co nejdále. Ulovila jsem dvě srny, sice mi to příliš nestačilo, ale musela jsem se už vrátit. Naposledy jsem se nadechla a do nosu mě uhodil, jako pěst, upíří pach. Nebyl mi nijak povědomí, ale něco mě k němu táhlo. Vyděsila jsem se a rychle utíkala nalézt Demetriho. Vlítla jsem do jeho pokoje.
"V lese jsem narazila na pach cizího upíra," vyhrkla jsem ihned.
"Byl ti povědomí?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
"Půjdeme pryč. Nechce se mi do ničeho namočit," řekl a hned začal po pokoji hledat všechno své rozházené oblečení.
"Jak můžeš mít, po čtyřech hodinách mé nepřítomnosti, v pokoji takový nepořádek?" zeptala jsem se nechápavě.
"To musí jeden umět," usmál se a pokračoval v hledání. Rozhodla jsem se mu pomoci. Za čtvrt hodiny jsme to měli za sebou.
"Tak jdeme," oddychla jsem si.
"Kde bude další zastávka?" zeptal se.
"Kde teď jsme?" odpověděla jsem mu také otázkou.
"V Recife," řekl.
"Jedeme do New Yorku," řekla jsem.
"Takže zase loď?" zaskuhral.
"Zase loď," řekla jsem a zasmála se jeho mučednickému výrazu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama