Bella, vampires defender - 5. kapitola

19. července 2010 v 19:43 | MaiQa |  Bella, vampires defender
Tak jsme se ocitly ve škole. ;) Bella se vyznamená. Na to, že má zlepšený smysly, to nejde poznat. Hned do někoho narazí. Ale do koho?


Nákupy?


Opravdu na mně visely pohledy. Koukla jsem se jinam a odešla do přijímací kanceláře. Byla tam postarší žena v křiklavě zeleném kostýmku. Podívala se na mě zkoumavým pohledem.
"Přejete si?" zeptala se.
"Dobrý den, jmenuji se Isabella Swan, jsem zde nová. Měla jsem si sem pro něco dojít," usmála jsem se.
"Ano, jistě, počkejte chvíli," řekla zamyšleně a začala hledat vše potřebné. Nakonec vytáhla tři papíry. Plánek školy, list na podepsání od učitelů a ještě informační leták. Na druhé straně plánku byl můj rozvrh. Řekla mi vše potřebné a vyznačila zkratky cest do jednotlivých hodin. To ani nemusela, znala jsem je navzpaměť. Rozloučila jsem se a šla na první hodinu. Anglický jazyk. Šla jsem zrovna chodbou, kterou jsem naposledy viděla, když Emmett vylil na Edwarda růžovou barvu a zahýbala za roh. Do někoho jsem vrazila. Spadly mi učebnice.
"Promiňte, měla jsem být opatrnější," špitla jsem, aniž bych se podívala, do koho jsem to vlastně vrazila. Shýbla jsem se a začala sbírat učebnice. Ten někdo mi začal pomáhat.
"Mohl jsem se ti vyhnout. Doufám, že se ti nic nestalo," řekl melodický hlas. Překvapeně jsem vzhlédla. Nešálil mě sluch, opravdu to byl Edward. Kde bylo to odhodlání, že si mě nebude všímat?
"Nemusíš mi pomáhat, učebnice jsem upustila sama," špitla jsem. Já jsem snad nervózní.
"Ale jen díky tomu, že jsi do mě vrazila. Alespoň to můžu trochu odčinit," usmál se. "Pro začátek."
"Pro začátek?" opakovala jsem. Co tím myslí?
"Kdybys něco potřebovala, zajdi za mnou. Pomůžu ti se vším. Mimochodem, jsem Edward," představil se.
"Bella," špitla jsem.
"Těší mě, Bello," řekl.
"Ahoj, říkala jsem si, kde jsi se nám ztratil. Představíš nás?" ozvala se Alice, která mezitím připlula k nám.
"Jasně. Alice, Bella. Bello, Alice," představil nás. Podala jsem si s ní ruku.
"Těší mě. Nedivím se, že se nám Edward ztratil. Nevěděla jsem, že má tak dobrý vkus. Jsi opravdu nádherná," začala ihned. Zčervenala jsem. Nikdy jsem nepatřila mezi ty krásné, jak ve svém lidském životě, tak i v tom andělském. Vždy se našli krásnější. Byla jsem průměrná nebo spíše podprůměrná. V lidském životě určitě podprůměrná. Ano, bývávala jsem člověk. Před asi dvěma sty lety. Dlouhá doba, co? Nikdy bych to nechtěla zpět, hlavně ten konec ne. Každý z andělů, co hlídá upíry, byl vlastně jedním z těch mnoha, co ochraňujeme, zabit. I já. Měla jsem, jak mnoho andělů říká, tu čest a byla zabita Arem. Je něco jako vládce upírů. Teda já bych tomu čest neříkala.
Narodila jsem se v Itálii a také v ní vyrůstala. Byla to ta nejkouzelnější země na světě. Milovala jsem ji. Moji rodiče patřili do lepší vrstvy, a tak jsem se měla dobře. Užívala jsem si našeho majetku, a to všemi způsoby. Zvrat ovšem nastal, jakmile má matka podruhé otěhotněla. Narodil se jí můj bratr Felix. On byl v pořádku, ale to se o naší matce říci nedalo. Umřela. V té době to bylo ještě časté. Táta začal, jako většina mužů, co jim umřou manželky, pít a mlátit nás. Postupně jsme začali přicházet o majetek. Otec prohrával peníze v kartách a tak. Když mi bylo sedmnáct a mému bratříčkovi osm, odstěhovala jsem se do Volterry. Prostě jsem se jednoho dne sebrala a spolu s ním, pár kusy oblečení a málo penězi odjela. Chtěla jsem, aby měl zbytek dětství lepší, než jaký jsem měla já. Když mu bylo čerstvých devět, přemluvil mě na velkou procházku po městě. To byla první velká chyba, kterou jsem udělala. Souhlasila jsem a procházela s ním všechny kouty města. V jedné ze zapadlých uliček si nás vyhlídla Heidi. Nabídla nám prohlídku hradu a jelikož si to Felix vždy přál, zase jsem souhlasila. Šli jsme spolu s dalšími pár lidmi temnými uličkami hradu a najednou se ocitli v prostorné místnosti s třemi trůny uprostřed. V té chvíli jsem si uvědomila, že něco nehraje. Byla tam spousta lidí podobna Heidi. A pak to začalo, ani jsem nestihla zareagovat a všichni jsme byli těmi lidmi obklíčeni. Nemohli jsme utéci. Poznala jsem na Felixovi, že je vyděšený, ale nedal to na sobě znát. Stoupl si jako ochrana přede mně. Milovala jsem na něm to, jak mě vždy chtěl ochraňovat - a to byl mladší. Ale jeho síla byla už v té době neskutečná. Na to, kolik mu bylo let. Kdyby se pral s dvacetiletým mládencem, nedivila bych se, kdyby vyhrál. Jednoho po druhém nás dováděli k jejich vládci, ale opravdu jsem v té chvíli nevěděla proč. Vždy se toho člověka, co u něj byl, dotkl a pokaždé taky zavrtěl hlavou. Hned poté byli lidé přeneseni na druhou stranu, ale ta banda je stále držela. Dostala se na mě řada, byla jsem mezi posledními.
"Bez bratra mě blíž nedostanete," řekla jsem rozhodně. Ten muž, co mě držel, se podíval na vládce. Ten přikývl. Vzal tedy i Felixe, který byl až do té doby stále přede mnou, a dovedl nás za svým vládcem. Ten se dotkl mé ruky. Chvíli nehybně stál a poté svou ruku oddálil.
"Její krev je velmi lahodná. Nechte ji mně," řekl jen. Nechápala jsem, co tím myslel. Ale věděla jsem, že to nic dobrého nebylo. Poté se dotkl Felixe.
"Toho chlapce odveďte, až doroste, stane se jedním z nás," vyřkl svůj verdikt. Někdo jej odnášel, Felix se vzpíral a chtěl jít za mnou. Nepovedlo se mu to. Alespoň on se ale zachránil. Začalo to, kvůli čemu jsme tady byli. Jakmile Felixe odvedli, jako na povel se všichni ti, co byli našimi vězniteli, zakousli do krků "vězňů". Ke mně se přiblížil jejich vůdce a udělal to samé. Přesně si pamatuji, jak prokousl kůži na mém krku a začal z tepny sát krev. S každou její kapkou unikal můj život. Nakonec se mi zatmělo před obličejem a přišla smrt. Poklidná smrt. Probudila jsem se v nebi a dohlížela až do jeho přeměny na Felixe. Přesně, jak jsem si myslela, vyrostla z něj horda svalů. Jen mi působilo bolest, že nepomáhal lidem, tak jak chtěl.
"Haló, Bello, vnímáš?" mávala mi rukou před očima Alice.
"Promiň, zamyslela jsem se. Říkala jsi něco?" podívala jsem se na ni zvědavě.
"Jen jestli bys se mnou nechtěla jít nakupovat," usmála se.
"Proč ne," pokrčila jsem rameny. "Potřebuji nové oblečení."
"Právě jsi podepsala smlouvu s nakupovacím maniakem. To nepřežiješ, uvidíš. Jsem Emmett." Přidal se k nám pan vtipný, kvůli kterému je polovina andělů strážných, co hlídali tuhle rodinu, v blázinci. Doufám, že v něm neskončím i já.
"Bella," usmála jsem se. "Kolik vás ještě hodlá do dvou minut přijít?" zeptala jsem se.
"Všichni zbývající," ozvala se Rose. Přicházela z venku a za ní šel opatrně Jasper. Držel si jako jediný odstup.
"Těší mě. Ráda bych tu s vámi ještě pobývala, ale musím na hodinu," řekla jsem a vydala se tam, kam jsem měla předtím namířeno. Podívala jsem se na hodinky. Byly dvě minuty po zvonění. Doufám, že učitel ještě nedorazil. Nadechla jsem se a vešla do třídy.
"Slečna Swanová? Jsem rád, že jste se konečně ukázala. Hned první hodina a jdete pozdě, doufám, že se to nebude opakovat," řekl přísným hlasem plným autority učitel.
"Nebude," pípla jsem a podala mu papíry na podepsání. Měla jsem štěstí, že mi ještě k tomu nepřikázal, abych řekla pár slov o sobě. Neměla jsem ještě vymyšlené, co bych povídala. Posadila jsem se na volné místo v zadní lavici. Vedle mě bylo prázdno. Jakmile jsem dosedla otevřely se znovu dveře.
"Slečno Cullenová, myslel jsem, že jste dochvilný žák. Nerad vidím, že měníte můj názor. Doufám, že se to už nebude opakovat," ozval se ihned učitel. Zvedla jsem hlavu a uviděla Alice blížící se k mé lavici.
"A to ráno prohlašoval, že s tebou nebude mluvit," zašeptala Alice ještě než dosedla.
"Kdo?" zeptala jsem se nechápavě. Jasně že Edward. Byla jsem toho svědkem.
"Edward," odpověděla mi.
"Možná by ani nemluvil. Na chodbě jsem do něj narazila," přiznala jsem se. Tiše se zasmála.
"Doufám, že ho to nepřejde. Je hodně náladový, byl by schopen se ti zítra vyhýbat a být i nepřátelský. Musíš se na to připravit, on se prostě s lidmi moc nestýká i doma je po většinu času zavřený v pokoji. Je to samotář. Nijak moc tomu ani nepomáhá to, že je jako jediný z naší rodiny bez přítelkyně. Nedokážu si ani představit, jaké to pro něj musí být. Ale jedno je jasné. Nemůže mít radost. Je obklopen zamilovanými páry a sám je bez protějšku," rozpovídala se a já jen zírala. Nic jsem nechápala, proč mi to všechno říkala? Jistě, potřebovala jsem jej k něčemu, ale tohle všechno jsem věděla. Možná, že ani nebudu muset přemýšlet nad tím, jak to udělat, aby se do mě zamiloval. Ona by to mohla udělat za mě.
"Na tabuli se dívejte," přerušil mé myšlenky a Alicino mluvení učitel. Způsobně jsem se podívala na tabuli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Katys Katys | 5. ledna 2011 v 23:20 | Reagovat

Ahojky, mám dotaz...Kdy budeš pokračovat s touhle povídkou??Moc se mi líbí tak je to škoda prosííím vrať se k ní :-(  :-(  :-(  :-(  ;-)

2 Pavol Pavol | E-mail | Web | 29. března 2012 v 15:05 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama