Lowe 4ever - 6. kapitola

19. července 2010 v 19:35 | MaiQa |  Lowe 4ever
Bella je naštvaná na Edwarda a ještě k tomu si v návalu vzteku o něj zlomí ruku. Ale na druhou stranu má záminku, jak odejít v klidu ze školy. Potřebuje to vstřebat. Ale zase se jí to nepodaří.



6. Nával vzteku


Lomcoval mnou vztek. Musela jsem jej nějak vybít, a tak jsem šla rovnou za Edwardem. Neutrálně se na mě díval. Když jsem došla k němu, natáhla jsem ruku a dala mu facku. Vytřeštil oči. Parkovištěm to zašumělo.
"Už sis mě alespoň odškrtl ze seznamu? To nemáš nic lepšího na práci, než ničit lidem životy? Co tě na tom tak baví? Vidět lidi, jak pak brečí? Vidět je zdrcený a na pokraji sil? Jsi ubožák, nic jiného. Měl by ses přestat chovat jako dítě a začít uvažovat jako dospělí," řvala jsem na něj nepříčetně. Na odpor se nezmohl. Pomalu mě začal vztek opouštět. Otočila jsem se na patě a odešla do školy. Bez ohlédnutí. Jakmile jsem vešla dovnitř, všechno se na mě sesypalo. Utekla jsem na záchod a začala brečet. Cítila jsem se hrozně, mohlo mě to napadnout. Měla jsem se řídit rozumem, a ne city. Jsem blbá. Měla jsem přemýšlet. Vždyť to vždy dělám, přemýšlím, než jednám. Tak proč tomu nemohlo tak být i v té chvíli? Tak lehce jsem se mu poddala. Byla jsem snadný úlovek. Zazvonilo. Měla jsem plné zuby školy. Dneska jsem jej nechtěla, už ani na chvíli zahlédnout. Vyklouzla jsem v kabinky a podívala se do zrcadla. Byla jsem bledší než obvykle. Zvedla jsem ruku k obličeji a sykla. Podívala jsem se na ni. Byla mírně napuchlá. No bezva. To se může stát jen mě. Jak může mít sakra někdo tak tvrdou kůži, že si o něj zlomím ruku? Otevřela jsem dveře od záchodů a opatrně se porozhlédla. Nikdo na chodbě nebyl. Vydala jsem se do kanceláře. Otevřela jsem dveře a neobratně vstoupila.
"Dobrý den, mohla bych vás poprosit, jestli byste mě dneska neomluvila z celého dne? Vypadá to, že mám zlomenou ruku, ráda bych si zajela do nemocnice," řekla jsem.
"Jistě. Máš někoho, kdo tě odveze? Se zlomenou rukou bys neměla řídit. Bylo by to nebezpečné," usmála se mile.
"Nikoho nemám. Možná půjdu pěšky, děkuji. Nashledanou," rozloučila jsem se a odešla na parkoviště. Rozhodla jsem se raději pro dobro lidí bydlících tu, neriskovat a dojít do nemocnice pěšky. Připadalo mi, jako bych šla snad už hodinu, když vedle mě zastavilo stříbrné Volvo. No bezva. Toho jsem tady potřebovala nejvíc.
"Bello, nastup si," ozval se z místa řidiče Edward. Zavrtěla jsem hlavou a šla dál.
"Nastup. Věř, že to kvůli tobě nedělám. Požádali mě o to," zkusil to znovu. V jeho hlasu jsem poznala, jak se mu to hnusí.
"To už dojdu," řekla jsem rozhodně a přidala na kroku.
"Jak myslíš, počkám v nemocnici," vzdal se a odjel. Oddychla jsem si. Tak to bych měla. Nebylo tak těžké odporovat mu. Hlavně když se nedívám do jeho očí. To by z toho odporování bylo prd. Nechtělo se mi v tom zase vrtat a tak jsem si v duchu zpívala mé nejoblíbenější písničky. Za deset minut jsem uviděla nemocnici. No prosím. Takový kousek ujít, to nebyl problém. Jak říkal, před nemocnicí bylo zaparkováno Volvo. Edward se o něj opíral a naštvaně mě pozoroval. Co má za problém?
"Počkám tady na tebe," řekl, jakmile jsem procházela kolem něj.
"Nemusíš, já domů dojdu sama," odsekla jsem mu, aniž bych se na něj podívala a vešla do nemocnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama