Lowe 4ever - 7. Kapitola

19. července 2010 v 19:37 | MaiQa |  Lowe 4ever
Bella dojde z nemocnice domů a přijde na to, že Edwarda se nedá jen tak zbavit. Je všude. Ale všude zase ne. Myslím.



7. Všude kam se podívám


"Co se ti stalo, Bells?" zděsil se Charlie, hned mezi dveřmi. Měla jsem štěstí, že máma přijede až v deset večer. Ta by řádila více.
"Nic vážného, jen zlomená ruka," mávla jsem tou zdravou.
"Nic vážného? Jak se ti to proboha stalo?" vyslýchal mě dál.
"Měla jsem nával adrenalinu. Někomu jsem flákla," přiznala jsem se. Zamračil se ještě více.
"Dobře, přestávám tě dusit, nebo jak tomu vy mladí říkáte. V tvým pokoji máš návštěvu," oznámil mi.
"Jak jsi proboha mohl někoho nechat samotného v mém pokoji? To si říkáš policajt? Kdo to je?" vydechla jsem a spolykala všechny nadávky co mě napadaly. Od té chvíle, co jsem se to o Edwardovi dozvěděla, jsem byla hodně náladová.
"Nemám ti to říkat. Prý je to překvapení," odpověděl Charlie.
"Doufám, že alespoň dobré, když už. Tak já tam jdu, ať to překvapení dlouho nečeká," řekla jsem a vydala se do pokoje. Doufám, že to opravdu bude někdo, kdo my nevadí. Třeba Angela. Tu bych uvítala. Dobře se s ní povídalo. Vešla jsem do pokoje a zaklapla dveře.
"Ruka bolí, co?" zeptal se mě až moc známý hlas.
"Co tady děláš?" vyštěkla jsem. On je ten poslední, koho bych chtěla vidět. Prý překvapení. Hezký.
"Chtěl jsem se přesvědčit, že jsi dorazila domů, bez dalších zlomenin," zazubil se.
"Vidíš, že jo. Můžeš už jít. Nic tě tu nedrží," otevřela jsem dveře a ukázala na schody.
"Myslel jsem, že mě třeba ráda uvidíš," pokrčil rameny.
Zalapala jsem po dechu. "Po tom, co jsi udělal? Ráda bych tě viděla spíš s kulkou v hlavě," odpověděla jsem naštvaně. Opravdu ho tolik baví rozčilovat mě a ničit i to poslední, co mě drží při životě? Když jsem tohle řekla, stáhl se jeho obličej do bolestné grimasy, ale jen na chvíli. Pak svůj výraz ovládl.
"Snad se ti to jednou splní. Nazdar," zavrčel, opravdu to znělo jak zavrčení šelmy a odešel. Dívala jsem se za ním a jakmile zaslechla jeho loučení s Charliem a následné zabouchnutí dveří, vydala jsem se do koupelny. Potřebovala jsem se uklidnit a srovnat si myšlenky. Při sprše, to vždy šlo nejlépe. Uprostřed sprchování jsem si uvědomila, že kapky co my skrápějí obličej, nejsou voda, ale slzy. Neuvědomila jsem si, že pláču. Radši jsem vypnula sprchu a oblékla se rychle do pyžama, přešla jsem čištění zubů a rovnou zapadla do svého pokoje. Přestala jsem bránit všemu smutku aby přešel na povrch a pustila ho. Plakala jsem neustavičně a nevypadalo to, že bych měla jen tak přestat. Nakonec jsem někdy mezitím usnula.
"Kde to jsem?" Rozhlédla jsem se nechápavě po tmavém lese. Neznala jsem to tady, ale věděla jsem, že tu není bezpečno. Panovala tu hororová atmosféra. Připomínalo mi to zde lesy, ve kterých se ztratíte a už nikdy živy nevyjdete. Lesy, ve kterých se odehrávají všechny ty pohádky a které jsou plny všeho, co není z našeho světa.
"Bello," zavolal na mě nádherný hlas a já se za ním otočila. Stál tam Edward, zubil se na mě a ukazoval mi, abych šla k němu. Poslechla jsem, i když jsem věděla, že on je to nebezpečí. Šla jsem k němu a nebála se. Chtěla jsem být v jeho blízkosti. Čím blíž jsem mu byla, tím víc se jeho úsměv zvětšoval. Byl z něj vítězný.
"Bello, stůj," ozval se známý hlas. Nadšeně jsem se otočila a spatřila babičku. Přes rok mrtvou babičku. Zamávala jsem na ni a zapomněla na Edwarda. Šla jsem zpět k ní. Najednou mě někdo zezadu chytl a já se ani nestačila otočit. Něco, nebo někdo mi prokousl kůži na krku a to přesně tam, kde jsem měla tepnu a mě začala zahalovat temnota.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem v té pozici, ve které jsem usnula. Takže ten přidušený křik patřil mně? Otočila jsem se na záda a teprve teď si něco uvědomila. Já se nezakrývala, tak jakto, že přes sebe mám přehozenou deku? Charlie? Podívala jsem se na budík. Přesně půlnoc. Takže on to být nemohl a ani máma asi ne. Musím se jich zeptat. Ale teď bych měla jít spát. Konečně pořádně. Zavřela jsem oči a zkoušela myslet na něco hezkého. Vzpomínala jsem na svou nejlepší kamarádku ve Phoenixu a za chvíli zase usnula. Tentokrát jsem už žádný sen neměla…
"Byli jste včera u mě v pokoji?" zeptala jsem se rodičů na snídani. Zavrtěli hlavou.
"Proč?" zeptala se máma.
"Jen tak. Neřeš to. Jak bylo v práci?" zeptala jsem se jí, ale odpověď neposlouchala. Tak kdo to mohl být?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama