Naleznout a neztratit - Prolog + 1. kapitola

19. července 2010 v 19:50 | MaiQa |  Naleznout a neztratit
A nakonec jsem si nechala mého nejnovějšího broučka. Povídku Naleznout a neztratit. Nápad jsem v makovici nosila tak dlouho, že už mi to prostě nedalo a já to sepsa musela. Tady máte děj.

Edward opustil Bellu. Ta po chvíli zjistila, že je těhotná. Narodila se jí dcera Renesmé Isabella Elizabeth Cullen.
Příběh se ale odehrává až skoro sto let poté. Je z pohledu Nessie. S Bellou se stěhují zpátky do Forks a vše se v tu chvíli staví naruby. Více neprozradím. Neprozradila bych celý děj. Možná jen to, že až do konce příběhu, nebude nic zcela jasné.



Prolog:

Život není vždy spravedlivý, láska vašeho života vás opustí a nikdy se nedozví, že jste nebyla ani zdaleka tou jedinou. Která v té chvíli přišla o blízkého člověka.

1. Stěhování

Jak se sluší a patří, bych se vám měla představit. Takže, jmenuji se Renesmé Isabella Elizabeth Cullen. Isabella je mimochodem i jméno mé matky, Isabelly Swan. Renesmé je poskládáno ze jmen mých babiček, jedné z nich vlastně nevlastní. Elizabeth je jméno mé pravé babičky, z tátovy strany. Cullen mám po tátovi. Máma chtěla, abych na něj měla alespoň nějakou hmotnou připomínku. Přestože si na něj nevzpomínám, odešel od maminky ještě předtím, než se dozvěděla, že mě čeká. Takže před, již skoro, sto lety, maminka se nikdy nesmířila s tím, že ji nechal samotnou. Ale jak s oblibou říká, žije stále hlavně díky mě. Bude na tom hodně pravdy, když moje maminka porodila, umírala. Našla ji pak naštěstí nějaká upírka a zachránila ji. To jsem asi pomlčela, musí vám být divné jak to, že na tomto světě žiji už sto let. Jsem poloupír. Dítě člověka a upíra. Je docela sranda žít věčně a neumět ani najít svého upířího otce. Nemyslíte? Ráda bych se na vlastní oči přesvědčila o tom, že vypadá skoro stejně jako já. Mám totiž dlouhé, kudrnaté vlasy, bronzového odstínu a zelené oči. Pravda, že matka vypadá jinak. Až na ty kudrnaté vlasy by nikdo neřekl, že jsme příbuzné. Teda kdyby se mnou nestrávil větší chvíli v jedné místnosti. Jsem nešikovná. To je snad jediná maličkost, kterou máme s mámou společnou z dob, kdy byla ještě člověk.
O svém otci toho moc nevím. Až na jeho příjmení, jméno jeho pravé matky a vlastně i jeho. Jmenoval se Edward.
To jméno si nešlo nezapamatovat. Ne, že bych ho vědět nechtěla, ale i kdyby. Moje máma na něj celých sto let nepřestala myslet a hlavně jej ani nepřestala, třeba trochu, milovat. Někdy mi ta pitomá verze jeho daru dělala potíže. Nejenom, že jsem mohla ukazovat lidem svoje myšlenky, ale taky jsem je někdy slyšela. Ale jen, když jsem se hodně soustředila. Moje matka hodně zapomínala zadělávat štít, a tak jsem většinou měla přístup k jejím myšlenkám. Ve většině z nich vzpomínala na táty. Někdy mi to prostě už nedalo, a já musela přijít k ní a ukázat jí, jak bych si představovala život, kdyby byl s námi.
Otec, raději mu říkám Edward, o mně, na rozdíl ode mě, stále neví. Poté co odešel, mámu nikdo z jeho rodiny nevyhledával. Jak jsem již psala, zkoušely jsme je nalézt, ale nepovedlo se to. Díky tomu, že jsem rychle rostla, jsem nemohla na normální školu, a tak jsem musela být doma. Kdybych do školy chodila, snad bych měla více možností se po nich podívat. V dvanácti letech, ve kterých jsem již vypadala na šestnáct, jsem konečně s růstem skončila a tak mě máma přihlásila na střední školu. V té době jsme bydleli v Rusku. Tam jsem poprvé dokončila celou střední a následně si ji znovu zkusila i v Grónsku a ostatních státech. Byly jsme snad již všude, ale Forks jsme se vyhýbaly jak prase řezníkovy. Po skoro devadesáti letech jsme se přestěhovaly zase do Grónska. Ale to už zase předbíhám.
Nervózně jsem pozorovala matku procházející přes pokoj sem a tam a přemýšlející. Už skoro tři hodiny jsme se hádaly o tom, kam se zase přestěhujeme.
"A co tak Londýn?" zeptala jsem se s nadějí. Zavrtěla hlavou.
"Byly bychom nápadné. Bydlely jsme tam před třiceti lety," odpověděla mi a dál přemýšlela. Najednou se zastavila. O něčem urputně přemýšlela. Povzdychla jsem si a já zkusila, jestli má stáhlý štít. Měla. Nemusela jsem již žádné místo zkoušet, byla rozhodnuta.
"Tak dobře, kam chceš ty, mami?" vzdala jsem se. Za ty roky se naučila krýt myšlenky.
"Forks," odpověděla mi. Místo kde jsme se obě narodily? Proč ne. Přikývla jsem. Rozzářil se jí obličej.
"Jdu rezervovat letenky," vydechla a zmizela v kuchyni. A chvíli se zase vrátila.
"Zítra letíme," usmála se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama