Upírem proti své vůli 39. kapitola

19. července 2010 v 19:42 | MaiQa |  Upírem Proti Své Vůli
V minulém díle jsme se setkali s Tanyou a dnes nás čeká další setkání s někým novým. Kdo to bude? No prozradím, že se ta dívka jmenuje Miranda.


39. Otisk

"Kolik toho ještě zbývá?" zaúpěl Edward. Už skoro půl hodiny jsme rovnali oblečení od Alice do šatny.
"Ještě jedna taška," odpověděla jsem mu a pokračovala. Taky mě to již štvalo, ale Alice je Alice a zkoušet ji při nakupovaná přibrzdit je nebezpečné. Životu nebezpečné. A já rozhodně umřít nechtěla. Stačilo mi to, že jsem málem umřela ve Volteře. Místo toho jsem se zabrzdila uprostřed proměny na upíra a je ze mě poloupír. Jako by mi nestačilo, že už tak jsem dost divná.
"Hotovo," oznámila jsem mu a symbolicky položila na všechna nová trička to poslední.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se zvědavé.
"Bude dvanáct," odpověděl mi pohotově.
"Je načase udělat si výlet k tvé rodině," usmála jsem se na něj a stoupla si. Vydala jsem se ke dveřím. Nestačila jsem udělat ani tři kroky a skončila v železném objetí.
"Musíme?" zašeptal. Zachvěla jsem se. Snažila jsem se racionálně myslet. Přikývla jsem.
"Esme by bylo líto, kdybychom nedorazili," odpověděla jsem. Povzdychl si a uvolnil své sevření. Nikdy nechtěl svoji nevlastní matku vidět trpět, ani v lítosti nad tím, že bychom nedorazili. Na to ji měl až moc rád. Vydala jsem se ven. Ve vteřině byl u mě.
"Alice volala," oznámil mi.
"Něco se stalo?" zeptala jsem se zaskočeně.
"Ne, jde o Jacoba, ale nic vážného," usmál se.
"O Jacoba?" polkla jsem.
"Nic vážného," zopakoval a vydal se k autu. Nedůvěřivě jsem jej pozorovala. U Jacoba bylo vše možné. Zbývá mi jen doufat, že to opravdu není nic vážného. Nechala jsem řídit Edwarda. Nebyla jsem ničeho schopna. Dokázala jsem jen přemýšlet. Dojeli jsme k domu a já si ihned všimla usmívajícího se Jacoba. Takže jemu se nic nestalo. Uvolnila jsem se, je v pořádku. Vystoupila jsem z auta a šla k němu.
"Ahoj, Bello," uvítal mě.
"Ahoj, co se stalo?" zeptala jsem se nedůvěřivě.
"Mělo by se něco stát. Jen ti chci někoho představit," usmál se. Vykulila jsem oči, někoho. On si někoho našel? Jak? Pak mi to došlo. Otisk. On se otiskl?
"Ty ses otiskl?" zeptala jsem se nevěřícně. Jen přikývl.
"Gratuluji, kdo je ta šťastná?" zeptala jsem se.
"Můžeš jít," zavolal do domu. Z něj vyšla drobná černovlasá dívka. Nervózně se na mě usmála.
"Ahoj, jsem Miranda," pípla.
"Těší mě. Jsem Bella. Ani nevíš, jak jsem ráda, že Jacob konečně někoho má. Myslím, že pokud bys chtěla, mohly bychom být kamarádky," usmála jsem se na ni.
"Ráda," zašeptala.
"Nemusíš se stydět. Nikdo ti tady nic neudělá," řekla jsem.
"Myslíš, že bychom opravdu mohly být kamarádky?" zeptala se trochu hlasitěji.
"Jistě. Nic v tom nebrání," usmála jsem se na ni. Úsměv mi oplatila. Tahle holka se mi začíná líbit.
"Ahoj, Bello, Edwarde," vyběhla z domu Alice.
"Dneska ne, prosím," zaúpěl Edward.
"Ale zítra se tomu nevyhneš," odpověděla mu. Nechápavě jsem se na ně dívala.
"Chce mě vzít na nákupy," vysvětlil mi Edward. Přikývla jsem. Tomu rozumím.
"A co kdyby? Bello nechceš jít s námi?" zeptala se mě.
"Co se bude kupovat?"
"Nové oblečení pro Edwarda," odpověděla. Přikývla jsem. Mohly bychom mu koupit rovnou oblek na svatbu. Ta představa byla hezká, ještě jsem ho neviděla v obleku.
"A uvidíš ho taky až na svatbě," řekla Alice.
"Já myslela, že vidíš budoucnost, a ne, že čteš myšlenky," odpověděla jsem.
"Taky, že myšlenky nečtu. Nato tady máme někoho jiného," mrkla na Edwarda. Ten se jen zašklebil.
"Tak jdeme, bráško," vyhrkla a strkala ho k mému autu.
"Jdeš?" zeptala se mě. Přikývla jsem a otočila se ještě na Mirandu.
"Popovídáme si někdy příště. Nenechám svého snoubence napospas tornádu. Ahoj," rozloučila jsem se s ní a utíkala do auta. Sedla jsem si na místo řidiče, ani jeden z nich nic nenamítal. Když jsem projížděla okolo Mirandy a Jacka, neunikl my její nechápavý pohled. Jack asi přeci jen všechno neprozradil.
"Neptala se ho na to," ozval se Edward. "Ale víc než to, že jsme zasnoubení, ji zmátlo to, že ti říkáme stejně, jako té první Belle," odpověděl. Snažil se smutek v hlase překrýt, ale nepovedlo se mu to. Neměla jsem mu nikdy za zlé, že mu ona chyběla. Věděla jsem, jak to mezi nimi bylo. Možná ale, že to zase tak vážné být nemohlo. To by tady asi se mnou nebyl. Nebo byl? Na tohle raději myslet ani nebudu. Vede to jenom do slepé uličky a navíc se musím soustředit na řízení.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | Web | 5. srpna 2010 v 23:35 | Reagovat

tahle povídka je fatk skvělá, píšeš ůžasně ale tahle povídka je ta nej co jsem kdy četla na temá Twiling

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama