Hodnocení

Když se pes směje/Keď sa pes smeje

23. ledna 2012 v 17:21 | MaiQa
Autor: Juraj Šebesta
Originální název: Keď sa pes smeje
Série: není součástí
Žánr: Román ze života
Počet stran: 260
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2011
Anotace: Tomáš je kluk z bratislavského sídliště, zrovna mu bylo patnáct, kapesné je směšně malé, holkám ve třídě vyrostla prsa, otec a matka prudí. Prostě těžký život.
Za slupkou drsňáka, který pro sprosté slovo nebo nějakou jízlivost nejde daleko, je ale pořád jen poctivým a hodným klukem, který si chce užívat života, randit, jezdit na kole, chatovat s kámošema a mít kolem sebe lidi, které má rád. Někdy se i tohle zdá jako příliš velká očekávání…


Opravdu jsem byla velmi zvědavá na to, jak se mohla tahle kniha povést. Nejvíc mě na přečtení knihy navnadilo to, že je z pohledu kluka. Kolikrát za život se holce nabídne něco, čím by se dostala do mysli kluka. Další věc, která mě na knize zaujala je název, ale kdyby nebylo obálky, nejspíš bych si jí vůbec nevšimla. Krásně oranžově zářivá obálka, která je opravdu hodně povedená a navíc nepřehlédnutelná.
Na knize je zajímavé i to, že není rozdělena na kapitoly, tak jak je většina lidí zvyklá, ale na Elami dlouhé příběhy, které jsou samostatně s klidem k přečtení. V každém příběhu se setkáváte hlavně s tím, podle koho se jmenuje a všechno jsou to ženy. Tak se díky Tomášovu vyprání dozvídáme chvíle, kdy měl první holku, druhou a jak bláznívá je jeho rodina (hlavně babička, ale ta za to nemůže). Velkou část knihy se setkáváme s fenkou Žofkou, která je jednou z jeho osudových žen. Byla snad u všeho, co se Tomášovi stalo.
Hrozně se mi líbilo, jak byla kniha zpracovaná. Myšlenkové pochody Tomáše byly opravdu extrémně pubertální a většina věcí byla v knize tak trefná, až jsem se tomu musela smát. Bylo to, jako by ta kniha byla psaná i o mně. I to pomůže k vcítění se do děje. Já se celou dobu čtení smála a přicházela na to, že všichni dospívající jsou prostě naprosto stejní.
To jediné, které mi na knize trochu vadilo bylo to, že byla ze slovenštiny přeložena do češtiny. Prostě mám dojem, že to ani nemuselo být. Nevím jak ostatní, ale já umím slovensky docela obstojně a myslím si, že by neuškodilo, kdyby nebyla přeložena. Ale na druhou stranu, jak znám některé lidi, nejspíš by si to nepřečetly v žádném jiném jazyku nežli češtině. To je podle mě škoda.
Nezaškodí, když se knihu přečtete. Ať už vám je deset nebo přes sto let. Tahle kniha je dobrý náhled do duše dospívajících a dá z ní dost věcí pochopit. Možná i někdo pochopí, proč se chováme tak, jak se chováme.

Čtyři poslední věci/The Last Four Things

21. ledna 2012 v 20:06 | MaiQa
Autor: Paul Hoffman
Originální název: The Last Four Things
Série: Levá ruka boží
Žánr: Fantasy
Počet stran: 416
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Anotace: Druhý díl bestsellerové série Levá ruka Boží.
Po zradě a nuceném návratu do svatyně vykupitelů se Thomas Cale od lorda vojevůdce dozví, že lidstvo musí být zničeno: je to jediná možnost, jak napravit největší Boží omyl. Cale se se svou rolí levé ruky Boží, anděla smrti, zdánlivě smiřuje. Má na dosah absolutní moc - hrůzyplný náboženský zápal a vojenská síla vykupitelů jsou pro něj zbraní, již ovládá stejně mistrovsky, jako kdysi zacházel s nožem. Apokalypsa je patrně v jeho rukou - Calova duše je však mnohem nepochopitelnější a nevyzpytatelnější, než lze tušit.


Po přečtení prvního dílu jsem měla rozporuplné pocity. Těšila jsem se na další díl, abych dostala nějaké otázky na odpovědi, které mi vířili hlavou. Druhý díl mi to zčásti dal. Dostala jsem odpovědi na pár otázek, které jsem si kladla, ale na druhou stranu, jsem si jich začala ještě více pokládat.
V knize se opět setkáváme se známými hrdiny z prvního dílu. Pro mě největším překvapením byl sám Cale. Už v prvním díle bylo jasné, že je schopen velkých věcí - je taky levou rukou boží. Neštítí se zabíjení a je výborný stratég, ale v tomhle díle se ukáže, že můžete být jakkoliv úžasný, ale přesto vám někdy vaše strategie nevyjdou.
Tento díl byl mnohem temnější než předchozí a to hlavně kvůli tomu, že se v něm dělo více válek a střetů.
Série Levá ruka boží mám ráda, ale myslím, že tento díl mohl být lepší. Připadalo mi to, jako by si ho autor přímo vycucával z prstu. Bylo to trochu kostrbaté, ale přesto jsem si jej dokázala dostatečně užít.
Jen mě trochu mrzí, že jsem si naprosto znechutila Calea. V tomto díle mi připadal jako loutka, která nemá vlastní rozum. Jako stroj na zabíjení, který ani nemá právo myslet. Nakonec si svou reputaci u mě trochu vyspravil, ale přesto jsem z něj byla trochu na vážkách.
Přes všechny mínus a plus se hrozně těším na další díl. Doufám, že bude alespoň z poloviny tak dobrý, jako tenhle a nepropadne se dolů.
Pokud jste četli první díl, tak si rozhodně přečtěte i druhý. Nic za to nedáte. Možná se vám bude líbit. Jde hlavně o to, abyste ve chvíli čtení měli dobrou náladu.

Nenasytná/Insatiable

21. ledna 2012 v 19:45 | MaiQa
Autor: Meg Cabot
Originální název: Insatiable
Série: Insatiable
Žánr: Fantasy, Romantická
Počet stran: 544
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Anotace:Nikdy neříkejte nikdy, a o upírech to platí dvojnásob... Mína Harperová, samostatná, talentovaná, ale zároveň i smutná a díky svému prazvláštnímu daru okamžitě odhalit, jakým způsobem a kdy člověk, který před ní stojí, zemře, dost osamělá, se podílí na vytváření scénáře pro nesmírně úspěšný seriál Nenasytná u jedné newyorské televizní stanice. Jednoho dne jí její neschopná, avšak velmi průbojná a bezohledná kolegyně sdělí, že vedení se rozhodlo seriál obohatit postavou upíra, podobně jako u konkurence. Mína je zděšena, protože její vztah k upírům je mírně řečeno odtažitý. Zanedlouho se však na večírku setkává s naprosto neodolatelným profesorem literatury Lucienem Romaneskem, vysokým, tajuplným brunetem, a od tohoto okamžiku si na nedostatek inspirace, co se upírů týče, rozhodně stěžovat nemůže!

Snad každý četl alespoň jednu knihu od Meg Cabot. Některým se její styl nelíbí, některým ano. Zpočátku jsem měla divný pocit z toho, že napsala něco takového. Jsem u ní zvyklá na cokoli, ale tohle jsem si prostě nedokázala představit.
Meg Cabot originálně navázala na záplavu romantických knih o upírech. Přestože se to může zdát na první pohled tak, že se jedná o menší parodii, tak to není pravda. Meg si sice udělala z těchto sérií menší srandu, ale myslím, že spokojenější by její věrní čtenáři být nemohly. Zase se jí to povedlo.
Od prvních stran knihy na ní bylo vidět, kdo přesně ji to napsal. Je napsaná podobným stylem jako všechny její knihy. Lehce, romanticky, s nadhledem a humorem.
Kniha je stejně jako většina vložena do našeho světa, přesněji do New Yorku, ve kterém zuří válka televizí, kterou Mína nazývá upíří válkou a vlastně v něm zuří i válka těch pravých upírů.
Líbilo se mi, že Meg s upířími znaky nic neudělala. Z upírů se při styku kůže se sluncem nestala obří diskokoule a nejsou klidní vegetariáni. Jen prostě nezabíjejí tak, aby to bylo viditelné a dodržují určitá pravidla, která určil jejich kníže.
Kniha měla všechno, co mají podle mě dobré knihy mít. Zajímavou zápletku, humor, nebyla příliš zrychlená, ale ani zpomalená, prostě zlatý střed.
Rozhodně nezaškodí, když si ji přečtete, můžete se zasmát i pobrečet. Například mě velmi rozesmála scéna v kostele. Teda až ta druhá půlka poté, co se Lucian proměnil.
Když už si knihu nekoupíte, rozhodně si ji přečtěte. Nemusí každému sednout, jde o vkus, ale za pokus nic nedáte. Meg je dobrá spisovatelka.

Harry Potter a kámen mudrců/Harry Potter and the philosopher’s stone

3. ledna 2012 v 22:29 | MaiQa
Autor: J.K. Rowling
Originální název: Harry Potter and the philosopher's stone
Série: Harry Potter
Žánr: Fantasy
Počet stran: 285
Nakladatelství: Albatros
Rok vydání: 2002
Anotace: Až do svých jedenáctých narozenin si o sobě tento Harry Potter myslel, že je jen obyčejný chlapec. Pak ale dostal soví poštou dopis, kterým byl zván ke studiu na prestižní soukromé Škole čar a kouzel v Bradavicích, a jeho život se rázem proměnil. Leccos se dozvídá o minulosti svých zemřelých rodičů, získá pár dobrých kamarádů, naučí se mistrovsky hrát famfrpál a kvůli Kameni mudrců podstoupí smrtelný souboj se zloduchem Voldemortem...

Dlouho jsem tomu odolávala, ale nakonec jsem se, po shlédnutí posledních dvou částí série rozhodla, že i já bych si měla příběh o slavném čaroději s jizvou ve tvaru blesku na čele přečíst. Nejspíš jsem začala moc pozdě, protože podle mě byla kniha o ničem. Možná to bylo jen proto, protože jsem věděla, co se stane z filmu. Tak či tak, nebylo to zas tak úžasné, jak se podívá, ale teď k hodnocení.
Musím se přiznat, že knihu jsem měla v rukou už několikrát, ale vždy jsem ji nakonec nechala být s tím, že si ji přečtu někdy jindy. Nakonec jsem se rozhodla, že bych už měla začíst s čtením a tak jsem po ní šáhla. Opravdu jsem nevěděla, co od knihy čekat, vždyť mě pokaždé odradila po přečtení dvou stránek.
Knihu jsem měla přečtenou za plus mínus tři dny. Nespěchala jsem s ní, snažila jsem si ji užít. Přesto to nešlo tak, jak jsem očekávala.
Ale abych nekřivdila, kniha byla čtivá, dokázala jsem se při ní smát. Rozuměla jsem všemu, co bylo v knize řečeno a chvílemi a poprvé za dobu, co jsem poprvé viděla filmy jsem přemýšlela, jestli to nemohlo být v téhle knize jinak. Co by se dalo změnit, jak by se dal příběh přesunout na jinou dějovou linku. A samozřejmě jsem se celou knihu těšila na chvíli, kdy bude alespoň chvíli na výslunní i můj miláček, Voldemort.
Myslím, že příběh o tomto mladém čaroději nemusím představovat. Na světě neexistuje snad nikdo, kdo by o něm alespoň jednou neslyšel. Mě provázel, ačkoliv jen ve filmové verzi, celým dětstvím. Nedokáži si ani představit, jaké by to bylo, kdybych o něm nic nevěděla. Vlastně to byl první pořádný film, který jsem viděla v kině.
I když uplynula delší doba od chvíle, kdy jsem knihu dočetla, stále ve mně sídlí pocit, který jsem měla hned poté. "A to je jako všechno!?" Opravdu jsem od knihy čekala víc, když se o ní tolik všude mluví už tak dlouhou dobu. Přesto jsem rozhodnutá, že se prokoušu všemi sedmi knihami. Časem se mi to snad zalíbí víc. Já se prostě u téhle série už znovu nevzdám.
6/10

Běh o život/The running man

22. října 2011 v 15:14 | MaiQa
Autor: Stephen King
Originální název: The running man
Nakladateství: Beta, 2011
Žánr: Sci-fi

Kdo by nechtěl vidět pohled Kinga na to, kam se naše civilizace dostává. Je libo se na VéVé podívat na Vykopej si hrob, Běhací pás k dolarům, nebo dokonce nejpopulárnější a nejděsivější hru Hra o život? Pokud máte rádi smrti jiných lidí, je jedno na co z toho se podíváte, ale nejlepší je Hra o život.
Ben Richards se rozhodně jít do Paláce her a pokusit se dostat do jedné z her. Má proto pádný důvod, jeho malá a vymodlená dcerka umírá. A jako na potvoru se do jedné z her dostane a to zrovna do té nejbrutálnější, do Běhu o život.
Ačkoli kniha není moc tlustá, vešlo se toho do ní hodně. Děj není uspěchaný, vše je tak jak má být. King prostě ví, jak na lidi zapůsobit, jak by taky nevěděl, když vydal už tolik knih a je takřka živou legendou.
Běh o život není horor, jak se na první pohled může zdát, je to úžasně promyšlené sci-fi z nedaleké budoucnosti. Z budoucnosti, u které bych se ani nedivila, kdyby se vyplnila. Přecijen, pokuste se mi do očí někdo říct, že civilizace nezačíná upadat do světa elektroniky a hlavně, že naprosto vůbec většina lidí nevěří zprávám v televizi. V té knize je vykreslené to, jak se televizí dají přímo vygumovat lidem mozky. Opravdu hodně často mi to tak v téhle knize připadalo.
Myslím, že na kvalitě knihy má velkou spoluúčast i to, že hrozně rychle začnete věřit v to, že Richards to všechno dokáže, že zdrhne lovcům a těch třicet dní, přežije. A já nebyla výjimky, ale tím rozhodně nechci říct, že to končí špatně. Ani moc ne.
Kniha vás do sebe vtáhne, je naprosto čtivá a co je hlavní, děj odsýpá jako přesýpací hodiny, což je příjemná změna oproti většině knih, které jsem poslední dobou četla.
Asi jedno z největších záporů je to, že kniha, ačkoliv není zas až tak moc násilná, (podle mích měřítek) je opravdu hodně sprostá co se týče výrazů. Hlavně na začátku a vždy je řekne Richards. Což mě docela hodně překvapilo. I když, jakmile pochopíte, co je Richards zač, ani tak moc překvapivé to není.
Rozhodně knihu doporučuji. No a když ne knihu, tak se alespoň podívejte na film (Běžící muž), ale předem varuji, že ačkoliv jsem ho ještě neviděla, podle toho, co jsem se dozvěděla není moc podobný knize. Rozhodně bych proto doporučovala nejdřív tu knihu a až potom film, pokud budete chtít. I když, kdo ví.

Knize dávám:

9/10

Krásní mrtví: Jonas/Beautiful Dead: Jonas

19. října 2011 v 18:13 | MaiQa
Autorka: Eden Maguire
Série: Krásní mrtví/Beautiful Dead
Originální název: Jonas
Nakladateství: Fragment, 2011
Žánr: Fantasy


Vlastně jsem ještě nikdy nečetla žádnou knihu, ve které by byly jako nadpřirozené bytosti dány zombie. Možná i proto jsem se po dlouhém přemýšlení a kladení si pro s proti, přečetla tuhle knihu. No a rozhodně nemůžu říct, že by byla nějak zvlášť příšerná, ale dokonalost sama to taky není.
Už jste někdy přemýšleli o tom, jaké by to bylo, kdybyste dostali tu možnost a mohly trochu času navíc strávit s člověkem, kterého milujete, ale který umřel? Darina čistou náhodou tuhle možnost dostala. Opravdu jen čistou náhodou. Může být se svým milovaným Phoenixem o jeden rok déle, ale jen s tím předpokladem, že bude pomáhat krásným mrtvým v odhalení jejich smrti. No a první na řadě je Jonas, který umřel jako první z krásných mrtvých. Skoro před rokem.
Rozhodně to není tak, že by mě kniha nebavila, ale prostě se mi moc nezamlouvala Darina. Ty její myšlenkové pochody byly k zbláznění. No a jak už vás nejspíš napadlo, jakmile se mi znelíbila hlavní postava, bylo vše v kopru.
Ale kniha rozhodně nepatří mezi nejhorší, to bych jí moc škodila. Naopak, místy byla zajímavá, ale opravdu jen místy. Často se stávalo, že jsem neměla vůbec náladu k dalšímu čtení a to se mi moc nestává. Naposledy tomu tak bylo u Modrého měsíce (Nesmrtelní 2). Ale nakonec jsem knihu dočetla a musím se přiznat, že ke konci byla zajímavá.
Hrozně mě štvalo to, jak byla kniha napsaná. Připadala mi hrozně uspěchaná a i trochu nedomyšlená. Ale ta nedomyšlenost mi tak moc nevadila, hlavně ta uspěchanost. Autorka si mohla trochu pohrát při hledání toho, kdo zavinil Jonasovu smrt. Bylo takřka od začátku jasné, kdo to udělal a udivovalo mě, jak dlouho to Darině trvalo, než jí to v hlavě docvaklo.
Dalším velkým mínusem knihy bylo to, jak byl děj čitelný. Už skoro na začátku se dozvíte všechny potřebné indicie a přijít na to, proč a jak je až moc snadné. Mohlo to být lépe promyšlené.
No, myslím, že nezbývá než doufat v to, že druhý díl bude povedenější. Přecijen většina autorů se s přibývajícími díly svých knih zlepšuje.
A moje hodnocení knihy:
7/10
(Sedmička jen s odřenýma ušima. Bohužel.)

Poslední přání/Ostatnie zyczenie

9. října 2011 v 19:02 | MaiQa
Autor: Andrzej Sapkowski
Série: Zaklínač/Wiedźmin (Nejsem si jistá, nikde jsem to nemohla najít) :)
Originální název: Ostatnie zyczenie
Nakladateství: Leonardo, 2011
Žánr: Fantasy


Knihu jsem si chtěla už dlouho přečíst. Vlastně od chvíle, kdy jsem poprvé slyšela slovo Zaklínač dohromady se slovem kniha. Do té doby jsem si jen myslela, že je to nějaká pitomá počítačová hra a naprosto se o to nezajímala.
Vlastně se musím přiznat, že k Poslednímu přání jsem přišla jen díky náhodě. Byla jsem nemocná a poslala svou matku do knihovny s tím, ať mi půjčí druhý díl Tajného kruhu jestli tam bude a nějaké další knihy. No a ona přišla se dvěma a jedna z nich byla právě tahle. Byla jsem opravdu vyvedená z míry, že v té knihovně mají něco takového, ale uvítala jsem to s nadšením a začala číst.
Překvapilo mě, že kniha je psaná povídkovými příběhy. Co kapitola, to jiný příběh ze života Geralta. Milně jsem se domnívala, že kniha je o jednom jediném příběhu, ale rozhodně to neuškodilo, právě naopak, bylo to na tom asi to nejpovedenější a osvěžující.
Musím se přiznat, že asi nejvíc jsem v knize toužila potom, abych se dozvěděla, proč má Geralt ty bílé vlasy. Když přišlo odhalení byla jsem opravdu vykolejená, opravdu jsem si představovala vše možné, ale to ne.
Opravdu nepochopím, jak jsem mohla Zaklínače tak přehlížet. Popravdě, měla bych se stydět, protože a teď možná budu opravdu hnusná na všechny fantasy autory, které jsem zatím četla, nikdy jsem se ještě pro žádnou takovou knížku nenadchla. Opravdu jsem si ji užívala.
S tímhle článkem jsem si dávala načas jen proto, protože jsem chtěla vyzkoušet, za jak dlouho mě tohle opustí. No, zatím se nezdá, že bych měla mít nějaké připomínky k prvnímu dílu.
Rozhodně můžu jen doporučit. Kniha se opravdu četla sama a se díky přiloženým kapitolám Hlas rozumu dozvíte i něco víc o Geraltovi. Rozhodně bych doporučila všem fanouškům fantasy knih kteří tohle ještě nečetly o to, aby to co nejdříve změnily. Přecijen, kdo nečetl něco od Sapkovského, jakoby ani nebyl pravý čtenář fantasy knih.
Možná by nakonec ještě stálo o slovo to, jak byly dobře ztvárněni netvoři. Hlavně tedy ten čert. :) Ten mě docela pobavil.
No, abych už konečně skončila, prostě všem doporučuji. No a čekejte ode mě i něco o druhém dílu, protože i ten už čeká na mé přečtení. :)
11/10

Tajný kruh - Otrokyně/The Secret Circle

2. října 2011 v 19:31 | MaiQa
Autorka: L. J. Smith
Série: Tajný kruh/The Secret Circle
Originální název: The Secret Circle - The Captive
Nakladateství: CooBoo, 2011
Žánr: Fantasy


Možná je tu stále někdo, kdo ještě stále přemýšlí o tom, jestli si má vůbec přečíst knihy ze série Tajný kruh. Mohu s klidem říci, že pokud se vám nelíbili Upíří deníky, tohle je o hodně lepší. A taky musím dodat to, že zdaleka nejste jediný, kdo přemýšlel o tom, jestli se vůbec pustit do této série, já na tom byla stejně.
Je skoro hmatatelné, že Tajný kruh je dílo, sice ještě ne úžasné, ale rozhodně lepší, než jeho, v našich končinách starší sourozenec, série Upíří deníky. Myslím, že právě deníky hodně uškodili nejen spisovatelčinu jménu, ale i tomu, jak většina lidí pohlíží na tuhle sérii.
Neuškodí vám, když si ji přečtete, mě to pomohlo k tomu, abych začala věřit v to, že autorka má alespoň trochu talentu. Nebo spíš překladatelka, kdo ví.
Hlavní přednost knihy vidím v tom, že přesně navazuje na předchozí díl. To jsem snad ještě nikdy nezažila, ale vlastně jo. U upířích deníku, ale v téhle knize to bylo o něčem úplně jiném. Bylo to skončené přesně tam, kde má být, tak, aby to nalákalo na přečtení dalšího dílu.
Už jsem se někdy vyjádřila k tomu, jak mě hrozně zaujala Faye? Všichni, co knihu četly jistě ví, o kom je řeč. Hnusná mrcha, která myslí jen na sebe a využívá lidi kolem sebe. No a hlavně Cassie. Jenže mě její charakter hrozně vyhovuje. Chvíle, ve kterých se objevuje nejsou tak svazující jako ty, ve kterých je Diana. No a možná i jen proto ji mám ráda.
Ale asi nejvíc se mi na knize líbí to, o co v ní jde. Hlavně to, že všichni jsou čaroději. Možná už to tu bylo s Harrym Potterem, ale co. Autorka vymyslela svět, který je naprosto úžasný. Je vražený do toho našeho a navíc, kdo by nechtěl čarovat bez hůlky. Kam se na ně hrabe ten Potter. (Tím nikoho nechci urážet, to rozhodně ne.)
No a dostávám se k první věci, která mi neskutečně moc vadila. Zase tu jde hlavně o lásku a zase zakázanou. Jak to může pořád ty autorky bavit, vždyť je to pořád to samé dokola. Ona ho miluje, on ji miluje, ale nemohou spolu být. A v tomhle příběhu je to ještě stokrát horší. Vlastně kvůli tomu, aby se Diana nedozvěděla o tom, co k sobě cítí Adam a Cassie, Cassie udělá ty největší blbosti, které mohla a tím se do toho ještě více zamotává. Opravdu mě to už štve. Vždyť je snad už každému jasné, jak tohle skončí.
Rozhodně knihu doporučuji. Stojí zato si ji koupit, alespoň nebudete litovat svých peněz. I když, upíří deníky mají vlastně taky něco do sebe. Hold nemůže se všechno povést hned napoprvé.
Ale i přesto dávám knize jen:
7/10
První díl byl o něco lepší, ale ne o moc. Kdybych napsala recenzi i na něj, skončilo by to jakž takž nastejno. :(

Sukuba - Trápení/Succubus Blues

8. září 2011 v 22:43 | MaiQa
Autorka: Richelle Mead
Série: Sukuba/Succubus Georgina Kincaid
Originální název: Succubus Blues
Nakladateství: Domino, 2011
Žánr: Fantasy
Richelle Mead je bezpochyby hodně talentovaná spisovatelka. Její série Vampýrská akademie je hodně povedená a jinak tomu není ani v této knize. Ovšem nenechte se zmást. Tahle kniha má s Vampýrskou akademií společného asi tolik, jako kdybyste se pokusili dát dohromady vodu a vysoké napětí. Ale rozhodně nepřijdete o nadpřirozené bytosti, těch je tu požehnaně.
Dlouho jsem přemýšlela, a nejspíš jsem nebyla sama, jestli kniha vůbec stojí za koupení. Slyšela jsem na ni sice samou chválu, ale nebyla jsem si jistá. No a rozhodně na tom bylo podepsaná i moje zaujatost akademií. Do té doby jsem ji nečetla a tak jsem si nebyla jistá, jestli se mi opravdu bude příběh líbit. No a tak jsem si jako první přečetla VA a pak se rozhodla, že to risknu a koupila si Sukubu.
Knih o sukubách jsem četla jen opravdové minimum. Zatím jen dvě, i s touto. V každém příběhu byly tyhle 'démonky' vykresleny naprosto jinak a abych řekla pravdu, víc se mi líbila tahle jejich podoba, protože potom, co jsem si o nich přečetla na internetu, je věrná tomu, co se o nich říká.
Jenže nešlo jen o to, o kom tento příběh jde, zaujala mě i samotná anotace. Ještě nikdy jsem nečetla knihu, která by se odehrávala v knihkupectví a vlastně u které by knihy hráli tak velkou roli. Přecijen Seth Mortensen je spisovatel. No a právě to bylo podle mě nejzajímavější. Protože co může být lepšího, než když si čtete knihu, jejiž děj se často odehrává v knihkupectví?
No a když už jsem nakousla Setha, bude trochu toho spoilerování. :) Jako ve skoro každé knize, kterou jsem poslední dobou četla se to tu zamotalo milostných trojúhelníkem. Seth - Goergina - Roman. Goergina se zamiluje do Romana a vlastně s ním začne chodit, i když to popírá, ale přitahuje ji i Seth. Jenže on není takový, jakého si ho představovala. Tedy ne na veřejnosti. Jediné chvíle, ve kterých se dokáže pořádně rozmluvit jsou vlastně jen ty, ve kterých Goergině píše e-maily a možná proto si mě získal. I když Roman také nebyl k zahození, ale už od první chvíle mi bylo jasné, že s ním něco není v pořádku, i když bych si s ním klidně dala říct. :D
Jenže milostný trojúhelník není vše, co se v knize děje. Rozhodně nejde o bezduchou romantickou knihu, do které se vsadili do hlavních rolí Sukuba a člověk. V tomto příběhu jde o něco jiného. Nebezpečnějšího.
Seattleské nadpřirozené bytosti někdo začíná vraždit. A ten někdo rozhodně není člověk. A vypadá to, že jde po Goergině a ta se snaží všemu přijít na kloub dřív, než bude pozdě. Prozradím, že bytosti vraždí Nefil, ale kdo jím je a proč to dělá, to opravdu prozradit nemíním.
Opravdu si myslím, že přečtením téhle knihy nic neztratíte. Tak s chutí do toho. :)
10/10

Smečka/Nightshade (#1)

1. září 2011 v 21:02 | MaiQa
Autorka: Andrea Cremer
Série: Smečka/Nightshade
Originální název: Nightshade
Nakladateství: Knižní klub, 2011
Žánr: Fantasy

Pokud máte rádi knihu, do které se ihned vžijete, Smečka je to pravé pro vás. A není to jen první fráze, která mě napadla, ale i obrovský fakt, protože Smečka je, ačkoli v některých momentech to nemusí být znát, opravdu dobrý začátek nadějné autorky.
Knihu jsem si koupila vlastně jen kvůli tomu, že se mi líbila obálka, což bylo hodně riskantní. Ale pokukovala jsem po knize už hodně dlouhou dobu a risknula to.
Zpočátku jsem si nebyla zas tak jistá tím, jestli vůbec má cenu číst dál, ale později jsem se začetla tak, že jsem skoro dvě noci ponocovávala do půlnoci, někdy i přes ni a s nadšením se poté hned ráno vrhala znovu po knize.
Knih o lidech, kteří se mění na vlky (POZOR! Vlkodlaci ale nejsou) je po čertech málo. Jistě, skoro v každém fantasy příběhu pro YA, který teď vychází jsou upíři a vlkodlaci, ale ještě jsem nečetla knihu, kde by to bylo jen o vlcích. A právě proto mě nespíš tato kniha tak zaujala.
Nevím, jak ostatním lidem, ale já jsem se v ději orientovala dobře. Někdy jsem sice trochu pokulhávala, hlavně na začátku, ale pak jsem si začínala být čím dál jistější. Prostě jako batole, které se pokouší si poprvé stoupnout.
V knize jde hlavně o romantický příběh, abych byla přesnější, jde o milostný trojúhelník. Ren - Calla - Shay. Calla zachrání na začátku knihy Shaye před rozcápáním medvěda a dá mu svou krev, aby ho uzdravila. Poté ho nechává v jeho autě. No a Shay se objeví na její škole, ve stejném ročníku a stále za ní dolézá.
Na druhé straně je tu Ren, se kterým si je Calla od mala souzena. V den svých osmnáctin (oba ve stejný den) se mají vzít a mladá generace smeček Nightshadeů (vůdkyně Calla) a Baneů (vůdce Ren) se má spojit do nové smečky.
Kniha je dána tak, aby mladí vlci zapadali i do světa normálních lidí, i když ti se jich straní, neboť se jich bojí. Škola na kterou vlci chodí je vlastně spíše pro ně, nežli pro lidi, kteří jsou tam spíše do počtu, ale i o ně je postaráno.
Callu jsem si okamžitě zamilovala. Nejen kvůli tomu, co umí, ale hlavně díky jejím myšlenkovým pochodům. Jen mě trochu mrzelo, že ačkoliv bylo znát, že ji Ren hodně přitahuje, měla stále plnou hlavu Shaye a vlastně až do poslední chvíle si neuvědomovala, co to vlastně znamená.
Jak už jsem předtím napsala, kniha mě zaujala na první pohled díky obálce. Ta je opravdu krásně vymyšlená. Sice na první pohled přesně neříká, o co v knize jde, ale zaujme. A to je myslím opravdu hodně dobře. Jen málo když se mi totiž zalíbí podle obálky. Líbí se mi hlavně ty zlaté oči, které znázorňují vlky. Akorát mi ta barva připomíná Stmívání, takže nevím, zda to byla dobrá volba, i když si asi nedokážu představit, že by to bylo jinak.
Knihu bych doporučovala opravdu všem. Je vtipná, je v ní napětí a romantika. Každý si příjde na své, tedy pokud neholdujete sci-fi ala zemi napadají mimozemšťané. Pak by kniha pro vás nebyla, ale kdo ví, možná i vám by se zalíbila.
No, rozhodně bych to být vámi risknula. Kniha je opravdu hodně nápaditá a je to dobré dílo, nato, že je to první počin spisovatelky.
Mé hodnocení knihy je určitě.
9/10
(bod dolů zato, že jsem se trochu na začátku zamotala v ději)

Dvě zrcadla - recenze

25. června 2011 v 23:38 | MaiQa
Kdyby si Joshua Merboth nekoupil starobylý dům nedaleko od Longville, zřejmě by nikdy Kate Simmonsovou nepoznal. A nikdy by nepřišel na to, že láska může být silnější než peklo smrti a krve. Na půdě chátrajícího sídla objeví prastaré zrcadlo, jehož kouzelná moc ho zavede do pokoje neznámé dívky. Nemůže slyšet její srdce ani cítit její vůni. Nemůže jí ublížit. Jeho stříbrné oči se mohou jen dívat a v jeho nitru se objeví záblesk čehosi, o čem si myslel, že už je navždy ztraceno. Ale co když přijde den, kdy zjistí, že mu obraz v zrcadle nestačí? Co když víc než po lidské krvi zatouží po zvuku jejího hlasu? Má někdo jako on vůbec právo chtít víc než její úsměv?


Na začátek musím napsat, že má recenze bude trochu zkreslená, hlavně díky (nebo kvůli) tomu, že mám k autorce zvláštní citový vztah a k její tvorbě jakbysmet, ale pokusím se psát co nejvíce objektivně.
Každý, koho baví knihy typu Stmívání si v knize Dvě zrcadla najde své. Joshua, na
 
 

Reklama