Letní dumání

Letní dumání (6): Fanatičtí fanoušci knih

11. srpna 2011 v 15:31 | MaiQa
Rozhodla jsem se zapojit do letního dumání u Abyss. Tématem pro tento týden je Fanatičtí fanoušci knih a to je podle mě dost zajímavé. ;) I když jsem se spíš soustředila na fanoušky filmu. :)
Pro mě je opravdu těžké se zamyslet právě nad něčím takovým, i když si podobnou otázku kladu už hodně dlouho, ale vždy se jedná o mě samotnou. No, pokusím se psát jak sama ze své vlastní zkušenosti, tak i obecně.
Myslím, že hranice mezi normálním fanouškem a tím fanatickým je hodně tenká. Já sama jsem se snad ještě nikdy nesetkala s nikým, kdo by byl ochoten udělat úplně všechno pro nějaký film, či knihu, které zbožňuje, ani já sama jsem tak daleko ještě nezašla. Přesto jsem nějaký čas neměla od toho daleko. No a zase sklouzávám na téma Stmívání. :) Tahle sága ovlivňuje můj život už druhým rokem, ale nikdy jsem se nedostala dál, než ke kupování předmětů se ságou. :) Rozhodně bych nezašla tak daleko, abych si objednávala zboží z Ameriky, nebo dokonce jezdila na všechny akce, které mají něco společného se ságou. Nedokážu si představit, že bych někdy přímo šílela potom, abych mohla jít hned první den promítání do kina. Bohatě mi stačí, když si tam dojdu v klidu v nejbližším termínu, který je volný. Dobře, možná vypadám jako fanatik ve chvílích, kdy si kupuji nějaké věci se Stmíváním, protože je prostě musím mít. :) Ale vždy si vybírám předměty, které stojí málo peněž a nejdřív si pořádně promyslím, jestli ty peníze chci dát právě za tohle, jestli je nepotřebuji k něčemu jinému.
Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč některé holky, když vidí své idoly omdlévají, nebo se rozkřičí tak, že se z toho někomu musí rozskočit hlava. Já třeba kdybych někde někdy viděla někoho slavného, asi bych jen stála jak solný sloup a s pusou dokořán se dívala, jak kolem mě prochází. Nedokázala bych vůbec nic říct, i když by se v mém nitru vnitřnosti skákali radostí nahoru a dolů a tančili přitom kankán. No a možná bych potom omdlela. :D
Ráda pořádám fanouškovské srazy Stmívání, ale rozhodně to neznamená, že tak kecáme jen a jen o Stmívání. To je spíše zástěrka, pravdou je, že chodíme po městě, zastavujeme se v KFC a tak a mluvíme o tom, co nás všechny zajímá a věřte, že toho je hodně. A jen minimálně mluvíme o Stmívání. :)
Někdy, když se dívám na videa z nějakých akcí, naprosto nechápu, jak se mohou ti fanoušky chovat tak, jak se chovají. Jistě, taky bych chtěla své idoly vidět, ale někdy je to opravdu hodně. Nezdá se vám už jako opravdový extrém, když se někdo vrhne na slavnou osobnost před zraky miliónů lidí, aby byl nakonec vyveden ochrankou pryč? Já bych si třeba počkala a kdyby se mě dotkl, prostě by se tak stalo, neměla bych potřebu skákat přes mantinely a nechávat se veřejně ponížit.
Viděli jste už někdy obrázky od lidí, kteří jsou přímo naprosto fanatičtí fanoušci? Jejich zbytky předmětů k jejich filmu, či ke knize jsou naprosto ohromující a mě někdy přechází zrak a tiše závidím, ale nechtěla bych na tom být jako oni. Já peníze netisknu a při pomyšlení nato, kolik je ta sbírka stála se mi dělají mžitky před očima.
Jenže co se stane ve chvíli, kdy šílenství nakonec opadne? Co dělat s předměty, které vlastníte, kdy o ně není už zájem? Najednou si uvědomíte, že jste dali takové mraky peněz za něco, co je naprosto k ničemu. Já se třeba pokouším kupovat si věci, které můžu poté použít. Tužky, propisky, penály a tak.
A uvědomuje si někdo, že tito lidi jsou vlastně i nemocní? Protože něco takového není možné. Jistě, každému se někdy líbil nějaký film, skupina, nebo interpret, či herec, ale všeho moc škodí.

Letní dumání (4): Moderní upíři a vlkodlaci

30. července 2011 v 16:55 | MaiQa
Rozhodla jsem se zapojit do letního dumání u Abyss. Tématem pro tento týden je Moderní upíři a vlkodlaci a to je podle mě dost zajímavé. ;)

I když jsem fanoušek Stmívání, můj pohled na upíry není podle toho zkreslený. Kdyby se mě nato někdo zeptal, rozhodně bych neodpověděla, že podle mě pravý upír září na slunci a pije jen zvířecí krev. Je to sice hezká představa, když jste dívka, ale kdybych se já měla stát upírem, rozhodně bych nechtěla být taková, jako Cullenovi a nebo Stefan z deníků.

Podle mě by pravý upír měl mít špičáky, které by nebyly moc vidět, ale aby trochu vyčnívali. Nelíbí se mi to, jak nemůžou česnek a svěcenou vodu. To bych vyškrtla a slunce také, ale rozhodně bych je na něm nenechala zářit. Rozhodně bych nechtěla, aby byly upíři kdovíjaké hnusné zrůdy, ale mohly by být obyčejní, možná s velkým charismatem, aby přilákali své oběti. Modely bych rozhodně vidět jako upíry nechtěla. To je moc přehnané.



Vlkodlaci jsou podle mě ve výhodě. Tedy když pomineme, jaké z nich dělají zrůdy po proměně. Já osobně dávám přednost, když se objevují ve filmech, seriálech a knihách jako o trochu větší vlci. Připadá mi to víc normálnější, než nějaké zrůdy, které jsou jako přerostlá verze naháče.

Taky bych jim nedala jako proměnu jen chvíli, kdy je úplněk. Upíři taky nejsou nijak moc vázáni, tak proč mají vlkodlaci být. To je podle mě pravá diskriminace. Kdyby to bylo na mě, mohly by se měnit, kdy se jim zachce. Tak to mám raději.

Letní dumání (3): Čtení knih v dětství

22. července 2011 v 17:26 | MaiQa
Rozhodla jsem se zapojit do letního dumání u Abyss. Tématem pro tento týden je Čtení knih v dětství a to je podle mě dost zajímavé. ;)
S knihami jsem přicházela do styku od chvíle, kdy jsem se narodila. Má máma chodí do knihovny a tak mě tam brávala, předčítala mi pohádky a vymýšlela příběhy, nebo je alespoň upravovala pro své záměry. Z té doby si stále pomatuji jednu knihu, kterou předělala k obrazu mému. Byla to Červená Karkulka, z které udělala Červenou Martinku.
Svou první knihu jsem sama přečetla v první třídě, tedy ihned, jakmile jsem se naučila číst. Knihu dodnes vlastním a vlastně i pár jejich pozdějších přídavků. Kniha se jmenovala Martinka - velká kniha příběhů. Pokud si správně pamatuji, vyhecovala jsem se k jejímu čtení jen proto, protože se hlavní hrdinka jmenovala jako já.
Od té doby jsem četla vše, u čeho se mi líbil obal, nebo název. Jako malá jsem se nikdy nedívala nato, jestli je příběh o malých strašidlech, nebo o zlobivých panenkách. Bohužel má knihovna je jen velmi chudá, co se týče knih, které vlastním z doby, kdy jsem byla malá. Bohužel proto, protože většina z nich byla z knihovny.
Ve druhé třídě jsme vyfasovali kulturní deník a do něj jsme si psali knihy, které jsme si přečetly, bohužel se do dnešní doby nedochoval, byl až moc obnošený, neboť jsem stála v češtině pečená vařená u tabule a mívala referáty z přečtených knížek a tajně doufala, že se ke mně jako k první dostane další rozečtená kniha, nikdy se mi to nepovedlo.
Čtení knih, které byly opravdu o ničem a určeny jen pro děti, jsem ukončila už rok poté, co jsem se naučila číst. Ve druhé třídě se mi do rukou poprvé dostaly do ruky dětské detektivky a začala jejich dlouhá éra, kdy jsem četla jednu sérii, za druhou a právě v té době jsem objevila spisovatele, který mě svýma knihami provází ještě i teď. První kniha od Thomase Breziny, kterou jsem přečetla byla ze série Klub záhad - Pomsta hraběte Gundolfa.
Opravdu byla doba, kdy jsem četla knihy jen od Thomase Breziny a jiné jsem odmítala, ještě i dnes, kdy vidím v knihovně nějakou knihu od něj, kterou jsem nečetla, musím si ji okamžitě půjčit. Je to taková moje úchylka, ale knihy od něj mě už moc nebaví, už jsem z nich hold vyrostla, ale myslím, že nikdy už nenajdu žádného spisovatele, který by tak výborně psal knihy z pohledu dívek, i když on sám je muž. Ale vděčím mu za mnohé, i zato, že jsem se nakonec dostala i k literatuře, která je určena pro dospívající dívky.
V té době jsem v hojném počtu četla knihy, které byly určeny jak mé věkové kategorii, tak i ty pro o hodně starší. Z doby mi v mysli zůstává hlavně jedna kniha Kukaččí mládě od Jany Šimulčíkové. Už si nepamatuji, proč si pamatuji hlavně ji, ale je to tak. V té době mi bylo deset, chodila jsem do čtvrté třídy a jako jediná ze třídy jsem si četla něco takového. A nebylo to zrovna nijak zvlášť snadné, když jsem jako jediná četla příběhy, které jsou už o lásce a ostatní teprve ty, pokud tedy četly, co jsem četla ve druhé a třetí třídě. Musím se přiznat, že jsem se styděla a hodně.
V pomezí roků 07 a 08, tedy v době, kdy jsem chodila do páté třídy, jsem se pomalu začínala stáčet na knihy, které patřily mezi klasiky. V té době jsem si poprvé přečetla Draculu. V té době jsem bohužel neměla ještě moc trpělivosti k tomu, abych se prolouskala k více klasikám a tak jsem na čas skočila zase do vod knih pro menší. Pamatuji si z nich sérii knih Týna a Pony, Klára a Drobeček a Princezna a poníci. V té době jsem přečetla i knihu U nás v Bernardýnově, z těchto příkladů se dá poznat, že jsem ujížděla hlavně na knihách, které měli něco společného s koňmi a psy. Ostatně dodnes bych si přála mít doma psa a mít možnost být nablízku koním.
Období, od kterého jsem za knížky, které jsem přečetla obzvláště hodně pyšná začíná od mé šesté třídy, kdy jsem začínala dospívat a můj vkus na knihy se výrazně změnil. Za to můžu poděkovat jediné autorce, skvělé a talentované Stephenie Meyer, která mi svou ságou Stmívání změnila život. A to nepřeháním, ano sice jsem, jako ostatně nejspíš všichni vyrostla hlavně na Harrym Potterovi, ale náhodou od ostatních, jsem nikdy nečetla knižní verze, protože mě prostě a jednoduše děsili svoji šířkou, ale už nějakou tu chvíli sama sebe dokopávám k tomu, abych si to konečně přečetla.
Ale pokud vám připadá trochu divné, že mi život změnilo Twilight, nemusí. Myslím, že každý pozná, dřív nebo později, že jsem do té ságy blázen a vlastním hromadu věcí, které mají se sérií něco společného a má sbírka se stále rozrůstá, ale to jsem se nechala trochu unést.
Poslední tři roky se můj vkus naprosto nepodobá tomu, který jsem měla, když jsem byla menší. Zcela dobrovolně jsem si čtu klasiky. Mám za sebou Pýchu a Předsudek, Na Větrné Hurce, Frankensteina, Romea a Julii i Romea, Jilii a tmu. Všechny tyto knihy jsem si přečetla jen proto, protože jsem chtěla, a líbili se mi. Navíc mám za sebou naprosto dobrovolně četbu, která mě bude nejspíš pronásledovat na střední.
Za poslední roky jsem, když nepočítám právě klasiky, přečetla asi nejvíce knih, které byly fantasy. Mám je prostě ráda. Před několika měsíci jsem se prolouskala dvěma díly Eragona a čekám až si odchytím třetí a právě se chystá na přečtení knih, které jsem si před nedávnem v hojném počtu nakoupila a ještě je nestihla přečíst.
Knihy jsou prostě součástí mého života už od narození a mám díky nim lepší život. Má slovní zásoba je díky stovkám knih, které mám za sebou dobrá a mé vyjadřování nemá moc výrazné chyby, až nato, že se až moc na veřejnosti stydím.
Díky knihám jsem se dostala před dvěma lety i k psaní mnou vymýšlených příběhů a kdo ví, možná někdy napíšu i svou vlastní knihu, to je můj největší sen. Díky tomu, že sama píši a neskutečně mě to baví jsem se i rozhodla, co chci ve svém životě dělat. Takže pokud mi to klapne, za celý svůj život budu moci poděkovat knihám. I když jim děkuji už teď za mnohé.
 
 

Reklama